Předlouho tíží osudův nás ruka,

Předlouho tíží osudův nás ruka,

však nás ta ruka sotva umoří,

a třeba chrám, jejž za dne vystavíme,

zas za tmy noční zrádně rozboří.

Aj každá osudův ta těžká rána

nám musí k nové radě pomoci –

nuž učme se, když noc nám chrámy boří,

v den pracovat a bdíti za noci!