PŘEDMĚSTÍ.

Klikatina kde kolejnic blýská se z šedých dýmů,

rostu tam, svážím se po stráních příkrých v údolí.

Pod tunel slézám černý. Blok sazemi črtám a měřím

pravítkem ulice vkresluji v pastviska vůkolí.

Toužím až k holému vrchu, k vrchu sousednímu,

domů svých osamocených si stavím vedety.

A že jej překročím mílovým krokem, já věřím, věřím

rozmetám domky, jež v zahradách zelinářských sedí,

hranice dříví u řeky, na slunci atleti hnědí

vypraženy kde v skupinách klímají rozsety.

Smetu to drobné smetí:

zahrádek zpustlých, altánů, chrámků, rozbitých sošek

u shnilé vody basénů,

zapadlých chalup se spoustou špinavých dětí,

drobounkých hospodářstvíček, chlévů, jichž chátrá došek,

starosvětskou tu idylu rozpadlou srovnám a smetu,

vymrskám, vypleji, vyženu.

Vykotlané vy stromy shnilé,

vari z cesty! početí mého je tajemná chvíle!

mohutné vy tam topoly

panského sídla kdys, uvadlé pod břečťany,

kaštany rozložité i stařecky nahrblé vrby:

zkolím vás, usmrtím; větřím již hltavě na vše strany

k řece a za skálu vniknu, za kře i za houští.

Neujde, neujde mi již, co schovává se a hrbí

a co se matky země nepouští...

Vymetám, srovnávám, pěchuji, vyklízím bezděčně,

staletá obydlí bourám, zaječí pelechy zrývám,

rozšlapu ptačí hnízda,... ba, večer tak umdleno bývám,

že konečně

jako výr slepý v noci jedinou lucernou zarudlou

do dálky výstrahou svítím, tmou, chodci tichou a vychudlou,

na křižovatkách kde rychlovlak projíždí s vytím.

Vše že tu rozkotáno, co syrové nemůže spat,

vše že tu vlhnoucí tmy a prázdna se musí bát,

zuřící psy že slyším v ohradách zaštěkat,

a že vše tristní, co nadzdvihli trčící, tmou,

zedníci, tesaři, cestáři pozdní hodinou,

v nehotovosti své poťouchlé strojím úklady,

děsný strach samoty vnukám i samo cítím...

Ráno však veselo je mi,

hó, hej rup, třesk, skřípot, dne tralala

slunce když zazpívá na místa stavenišť rozlehlých,

na ohrady, kde zmlkne psů štěkot a na ruch dole,

lešení na domech kde se ještě tyčí holé,

s cihlami pater noster kde sklouže nad zemí,

koleček po prknech skřípe a vrže a řehtá se smích,

podél jam vápenných dělníci v prachu kde, čmoudu a kouři

budují, roubí, tlukou a bouří,

hó, hej rup, v dne slunečného kde tralala

v dýmek kouř pálenka zavála,

ó, ráno tak veselo je mi!

Maltou zdí syrových dýchnu hned, pryskyřicí dřev,

novostí bílou, těsností klecí, jich uniformitou,

zděděnou výsknu si bezohlednou brutalitou,

vžitý vkus zpívám si, úsporný vyděračů zpěv...

A již své domy mám. V nejvyšších patrech pod střechami

chudou poctivost skrývám neb drobný vyvrhel,

vykládám s oken ztučnělé kokoty s kyprými ňadry,

lenochy vyčkávající, až náhoda vznese je nad vlnami,

k službám je zavolá osud, jich tvrdý nepřítel,

bída mi po pavlačích tu rozvěšuje hadry,

lehčí zde hodiny duší však, odpočinek těl.

Do šíře, do dálky rostu již, lákám v každém patře,

rodinu poctivou družím k dobrodružné chátře,

stařečky vysloužilé k tažným zvířatům

a brzy dům napěchovaný bude, až zšílí

řemesel rachoty, pouťovou muzikou pozakvílí,

vychrlí z rána a večerem zase zjímá,

léto ať přijde ať zima den co den

zástupy soumarů tažných z dalekých továren.

Starost mi vzejde: hřbitov a silnice k němu rovná

podvědomým již noří se mým zášeřím.

Cosi jak škola, kostel, věznice, polepšovna

v příštích dnech mojich dřímá, vše pouze v mlhách zřím.

Brzy mi zaklepe starost. Snad park s tou zelení chudou

vykouzlit musím, kde děti si bledé hráti budou,

vrtošivce kam staré na lávky usadím,

dám jim pít zeleně svěžest a stromů a květů vůni,

invalidy tu provádět budu na výsluní

stezkami s šedých kouřů pozadím.

Ale co s pustými stráněmi, holými svahy

počnu si, s kamenitými lomy tam, na výši kdes,

kříčky kde nezakryjí žár nahý

a kde se schází dávno, včera i dnes

lenochů mladých a zločinců plémě,

sedranými jichž hadry šedá se žebrácky země,

smilní tu, snuje hřích, jako rod ještěrek snívá

v lomech těch:

o zámcích ukroucených kdes nacpaných pokladen,

o vymáčknutých sklech výkladců, páčidlech elektrických,

o sklepech, krámech zavřených, za nocí o stopách lidských,

sluchu kde nezdá se ještě o vraždě, ruce jež zbývá,

procitá-li spáč okamžikem, jímž okraden?

Starost mám, lomy když za noci černou tmu ve zraku,

v doupatech nezvěstné kryjí a stále tónem vyšším

v koutech mozků jak rozeklaný jazyk hořáků

zlodějských lampiček syčící nenávist hladu slyším,

ozvěnou zmírám, v ulici kdy se hne smluvená rota

výrostků nevzrostlých, bledých kdy holčic se mátožně motá

opilý smích...