Předměstí.

Jsme svědky, kterak nové město vzrůstá.

Hoch za branou se honil za motýly,

a teď tu řada činžáků je hustá

a tramway davem cinká, dusá, pílí.

Kde pouštěly si děti druhdy draka,

tam chví se vzduchem telefonu dráty

a večer, sotva první stín se smráká,

svit elektrických lamp vzplá bledě zlatý.

A měšťané kam chodívali v svátek

na kuželník a na venkovské pivo,

kde šeřík voněl u zahradních vrátek,

v plakátů pestré směsi jak je živo!

Vše změněno. Jen jedno změny nezná:

tož voják, jenž tu chodí se svou milou.

On dobývačný, ona přelíbezná

a oba celou milují se silou.

On v koutku úst doutníku zbytek třímá

a usmívá se v tento hluk a vřavu

a trpí, ona že jej obejímá

a na rameno svou mu klade hlavu,

jak před lety, kdy byla tu jen pole

(vždyť tak je mlada a on tak jest švarný!),

kdy pustou silnicí po stráni holé

zněl večerních trub signál od kasárny.