PŘEDMLUVA.

K tomu, bys mládím bezpečnou šel nohou,

dostává se Ti četných direktiv.

Již od dětství jsi poučkou dařen mnohou.

Leč – jaký div!

Ty zcela jinak, než jak jsi byl veden,

co muž jsi živ.

Mladou Tvou sílu doba zmatků kruší.

Duše je k smrti slabá, servána

a příbuzna je rozteskněné duši

Blažeje Jordána,

jenž často hledě do zoufalé noci

zhynout chtěl do rána.

„Kam světlo mělo vneseno mi býti,

tam tápat sám, zraňovat duši svou!

Krov rozerval bych v touze slunce zříti!

Touhu mou vášnivou

zpět sráží trám a do bláta mne tlačí

silou svou.“

Nevěř, že cos tak zvláštního se tají

za výkřikem prasknuvších v stesku per.

Jsi nemocen, sláb. Lidé přičítají

pád tomu: nemáš charakter.

Příteli, čti, a z portrait Jordánova

poučení ber.

Hoch, který nadšen vstříc se řítil světům,

srazit se dal, zdroj otrávený pil.

KInul by v mužství nemocným těm létům,

že tak byl žil

a v pustých krčmách, nepřátelských vznětům,

čin udusil.

Druzi, již v bolest Jordánovu zříte

(on nestydí se dnes ji obnažit) –

sotva tak těžkou lítost v žití zvíte

v srdce se vrýt,

jak Jordán, na otce u jeho lože

když padal svit...

Žel, je to strašným. Jedno žití... Co je?

Zab si ho třeba. Ale jiných víc

přilnulo k němu, cennějších než Tvoje.

V třesk konce vzlykajíc

strast křičí těch, jimž nadějí byl’s v žití

a nejsi víc...

Mentorsky nemá vyznít v této chvíli,

co říkám Vám. Je toho asi dost:

své mladé chraňte nestrávené síly

a v sobě hledejte svou povinnost.

A jedinou si budeš autoritou,

když’s v muže vzrost.

Hle, náhoda to, v svoji domovinu

že ještě dnes zří Jordán uzdraven.

Okamžik byl, jenž vše moh’ pohřbít v hlínu –

a žití sen

moh’ odrazit se v lesklé ploše věčna

nedosněn.

A dnes... blesk slunce jizbou chví se čistý...

a po všem tom, po hněvné negaci,

i resignovaných snech fatalisty

se klid mu navrací

a síla tiché, radostné a šťastné

ku práci...