PŘEDMLUVA

Řev kolem, záští svítí v každém oku

a zřídka slyším slovo přátelské –

toť úděl můj už skoro půl sta roků

na cestě mojí spisovatelské.

Byl soudcem jsem. I katem po případě.

Na poplach zvonil, rušil hnící klid.

Byl vojákem jsem, leč ne nikdy v řadě,

vždy hlídkou byl jsem. Musilo tak být.

Dnes – jak bych chodil mezi hlušci, slepci,

řve každý cos, co nikdo neslyší,

slov žongleři a hubou clowni křepcí –

co černé mraky stojí ve výši,

co národ zubožen a zmámen jedem

prokletých frasí, doktrin pitomých –

jak mohu být zde necitelným ledem

a neužívat starých zbraní svých?!

Sám. Nenáviděn. Takhle vždycky bylo.

Ten život stil má. A já provedu

to Osudem mi přikázané dílo,

jak začal jsem kdys, věrně k posledu.

A prozradím – vy svědky jste, mí bozi –

co vždycky bylo tajným přáním mým:

by bludné byly moje diagnosy

a já byl soudcem nespravedlivým.