PŘEDNÁŠKA J. S. MACHARA

Ohlušný potlesk sálem doburácel.

Dým kadidla se kolem boha ztrácel,

Syn Heliův se z jeho mraků nořil

a věřícím svým půvabně se dvořil.

Keř růžový nes – kořen nahoru –

a takto počal v sladkém hovoru:

Přátelé slunce!

Jak každý z vás se přesvědčiti může,

jest to, co v ruce tady nesu růže.

My v čítankách to čtli a v učebnicích,

že růže královnou je ve květnicích,

ji chválil Hâfiz, Šalomoun v své písni

duch její sladký v sametové třísni...

To však je všechno švindl – věřte mi! –

Šeredy větší není na zemi!

Jen vizte (zdvihá kořen nahoru)

tu roztřapanou, černou potvoru!

A její vůně? – Přivoňte, jak páchne –

tu leze po ní červ! Mně neupláchne!

A zlostný tvor je růže, nelítostný!

Zde, prosím, vizte zakřivené ostny,

jež po celém jí těle drze trčí –

nu, zkrátka: Zmetek s poťouchlostí krtčí!

Dál slavena buď, stvůro nebásnická –

jeť nesmrtelná věru hloupost lidská... (Odhazuje růžový keř gestem pohrdání a zdvihá durman květem vzhůru:)

Muž rozumný a ve vší kráse gourmand

ctít může pouze nádherný zde Durman:

To jméno! Jako když hrá harmonium!

Datura – zní – Stramonium!

On roste volně, bez pout zahradníka,

má hojnost bodců, ostrých jako dýka –

tož mužnosti znak, síly neústupné.

Nechť noha stáda na hlavu mu dupne,

on s příštím létem rozkvétá zas v kráse! –

Stříbrné číši květ ten podobá se,

z níž pije král! A bouquet toho vína!

Kdo okusil, ten strastí zapomíná,

a hlava jde mu v omámení kolem –

Ó Durmane, můj bratře, květem spolem!

Dvacáté století má spasný úkol:

by všechny růže vyplenilo vůkol

a církev římskou – zvlášť pak Lutinova,

že kritisuje činy mé a slova...

Tak vidím pravdu Já – Syn Slunce – Machar.

Kdo vidí jinak, mamičc jest a chachar,

ten vypráskán buď z lidské společnosti –

a bez pardonu! – ať v něm praští kosti.“

Hlas lidu hřmí: „Hle, dobrý, měkký člověk!

Buď veleben a chválen věků po věk.“