PŘEDOBRAZ ČLOVĚKA

Předobraz člověka, jenž ve věčnosti byl

již před vtělením jeho v sféře pozemské,

se vznáší v meziplanetárním prostoru

jak síla praducha, jež touží vtělovat

se ustavičně v hmotu, znova rodit se.

Ten jediný zná taje Vesmíru.

Je hostem na hvězdách, je ve všem stvoření,

jež určeno má mocnou budoucnost,

je nejsilnější ze všech paprsků

a světlem duchovním, od boha vyslaným,

jak matné zrcadlení vyšší jsoucnosti.

Je plodem úrodného lůna Nicoty,

z níž Všechno pochází,

sám hrůzná představa a přece úžasná,

jež pamatuje Chaos prasvětný,

v němž o jsoucno své bojovala již

s kosmickým obrem, Ohněm-netvorem,

jenž nemohl ji pozřít, zničiti,

neb Praduch ochraňoval ji svým závojem.

Tak prostupuje všemi sférami

a hledá, kde by odpočinul si

na chvíli, jež se věky věků zdá,

na nekonečné pouti vesmírem.

A nalezne-li někde vhodný svět,

tu projeví se rozumovou bytostí,

jež touží po duchovní oblasti,

v níž tuší vyšší osud svůj.

Když odpočinul si, zas dále putuje

a za věky se jinde znovuvtěluje