PŘEDPOSLEDNÍ STANICE.

Snad hřích mne posvětí, mne atheistu,

jenž v boha nevěří, ni v přírodu,

ni v krásu nevěří, ni v ženy slasť,

duch prchá mi a hmotu zničit chci! –

V nic nevěřím, snad zločin, vina, hřích – – –

Co hříchem však? Co pro mne zločinem?

Snad výsměch bohu, jímž chci Boha mít,

či krádež to, když nemám co bych sněd’,

snad krvesmilství pro mne peklo muk? – – –

Hm, vražda? – – – Ale koho zavraždit?

Zde jeden tyran můj a mučitel,

tak toho zabít! Ale to jsem já!

To snad by nejvýš ještě povzneslo,

však před tím strach a úzkost, lítost mám. –

Tož ani zhřešit, bože, nemohu!