Předslov.

S pocitem pýchy, štěstí a blaha

loučím se s Tebou, kniho Ty drahá,

prv než Tě pošlu v daleký svět!

Teď ještě mou jsi, – po této písni

budeš už jeho! Nuž ve své tísni

v posled Tě vinu ku srdci zpět!

Loučím se s Tebou s pocitem pýchy,

protože svět svůj slunný a tichý

cele jsem vetkal do písní Tvých;

že co jsem v mládí prosnil a prožil,

všecko jsem věrně v řádky Tvé vložil,

jak mi to říkal smutek i smích!

Loučím se s Tebou s pocitem štěstí,

proto, že vidím v listech Tvých kvésti,

vše zde tak stejně, jak ve svých snech!

Jak mi to táhlo v nadšení době

hlavou i hrudí – tak tu zřím obě

hlásit se k sobě ve verších těch!

Ty jsi mé dítě, první má kniha!

Oh, jaká radosť prsa mi zdvihá,

že moje mládí otcem Tvým jest!

Tisknu Tě k sobě v plesu a rdění,

s důvěrou vítám Tvé narození –

nyní jdi k lidem přijmout svůj křest!