PŘEDSTAVA

Já vskutku nemohu těch malých člunů zříti

kdes při břehu, v nichž rybáři své sítě vlekou,

bych Krista nevzpomněl v ty večery, kdy svítí

srp drobný měsíce svou září mlžnou, měkkou.

Zas v říze vidím jej, jak světlem obklopený

v much bzuku lenivém a v šumu trav a vody

si s druhy sedá v člun, a v nitro ponořený

zří, kterak mizí břeh s měst věžmi, s oliv plody.

Na moři nesmírném sny jeho rostou věčné

o příštím zdrcení pout světských, jimiž kolem

národů svázány jsou řady nekonečné,

jež zlobou násilnou mrou, zoufalstvím a bolem.

Co touhou po vraždě svět plní se a zmírá

šílenou rozkoší a nízkých vášní pudem,

on božskou duší svou pravd věčných světla sbírá

(tu v koutě lodičky tak špinavém a chudém),

a výklad životu on prvně dává věčný,

zřít přes hroby a přes radosti, smrt i boly,

v mír jakýs veliký spět stále nekonečný

a učit po věčnu toužiti apoštoly.