PŘEDSTAVA NĚHY

Vzduch něžný tak byl a jemný,

že vůněmi hladil, že vláh’

dech jeho hluboký, zemný,

květ v slunci hřál na lipách.

Mně zdálo se, něhou se dusím

a láskou že musím mřít.

Že na tebe myslit musím

a jasně tě před sebou zřít.

A z hudby, již slyším zvučet,

se spřádá již tvoje tvář

a z květů, jež počly pučet,

vlá s bílého čela ti šlář,

a z pramenu, jenž tu stékal

tenounce nad travný klas,

se hovor ztajený smekal

a já v něm tvůj slyšel hlas.

A něha vše zalila vroucí,

je štěstím a závratí.

Já, k vrcholu života jdoucí,

to cítím zavátí,

jde představou po mém boku

neslyšně po květech,

ji ve větru slyším a toku,

zřím v stínů přeletech.