Předtucha barev.

Kdys koncem února, když jihlo vše a měklo,

pod jarní zahradou jsem bloudil osamělý,

pod stromů kostrami se úzké stíny chvěly

a slunce ospalé na všecko kolem teklo.

Bych oči přimhouřil, cos tajného mi řeklo,

a stromy okolo hned slabě zrůžověly.

A mezi tmavými a nahými jich těly

jsem jaro zahlédl, jak hrnky s barvou vleklo.

To na mne úkosem se zadívalo chvilku,

a skvrny barevné jsem zřel na jeho tílku,

až režnou zástěrku si k bokům přivázalo.

Krev náhle vzbouřená se hrnula mi k hlavě,

jak školák zahanben jsem šeptal ostýchavě:

„Ach, pardon, na loktu... snad jste se zamazalo?!“