Předtucha lásky.

U okna princezna snivá v růžové dálky se dívá,

o štěstím planoucí lásce nadšenou píseň si zpívá,

o perlách, démantech, zlatě, o slávě, zámcích a moři,

o lásce, pokladu z báje, jež štěstí korunu tvoří;

jak vůně ambry ta píseň z hradu v kraj slunný se nese,

jak posel snění, když k růži slavík se s písní svou snese.

S večerem zašuměl břečtan, jenž z venčí boudoir zdobí,

v dáli pak napěla cypřiš, jež střeží šedivé hroby.

V té chvíli šera a vůně básník šel zadumán krajem,

vzpomínal zapadlých květů, jež v srdci nevzkvetou s májem.

Čarovná princezny píseň prosvitla závojem dumy,

zaslech’, jak podivnou tu píseň setmělé cypřiše šumí.

Pohlédl k nebi, by spatřil nebeskou družinu v dáli,

a hle již na strunách lásky andělé v srdci mu hráli.