Předtucha podzimu.

Mdle sklání hlavu pestrý květ

jak tvor, jenž zmar svůj tuší,

zpěv stichl, pavuč přelétá

a podzim zebe v duši.

Lká břitký vichr zoufale

jak kráse, vůni v hrany,

v mé duši zmírá světluška,

sen, jíním obetkaný.

Pták zalkal a květ opadá,

večer se těžký sklání...

mou krví blýská fluidum

krás hrozných – umírání...