PŘEDTUCHA.

Ať jitro jasné nebo chmurné,

mé nitro žal vždy sevírá,

neb cítím denně ve svém srdci,

že něco ve mně umírá.

A myslím-li o zpěvném mládí,

jak šťastně na vše pozírá,

tu opět cítím v předtuše zlé,

že v srdci mém cos umírá.

A v podvečer, když den zhasíná,

a noc tvář Slunci zastírá,

tu teprv cítím v nitru hloubi,

jak Píseň v duši umírá – – –