Předtucha.

Podivná předtucha duši mou jímá –

kolem mne ticho je, všechno již dřímá,

na moje víčka však nesletěl sen.

Venku je děsivo – vichřice hučí,

jako když zdaleka zvon se rozzvučí.

Bojím se noci... o kéž je již den.

Zavírám víček a nutím se k spánku.

Zpomínám slunce si, vlažného vánku,

přivádím na mysl jemný i hlas.

Počínám usínat... Vichřice sténá,

jako když v bolesti zaúpí žena...

Trapné to zvuky... já procitnu zas.

Lože mne pálí a nepokoj svírá,

oko mé zděšeně v temnotu zírá,

nevidím nebe, jen ohromný mrak.

Srdce jak splašené ptáče se chvěje,

úzkosť a strach všemi údy se leje,

v budoucnosť nazírá plachý můj zrak.

Podivná předtucha mocně mne jímá,

když kolem ticho je, vše klidně dřímá

necítíc vichřice děsivé moc:

v takové době, kde všechno dlí ve snu,

za noci bouřlivé v úzkostech klesnu.

Nebudu spáti – – poslední noc.