PŘEDTUCHA.

Se smíchem se budím, veselí pln vstávám,

na rtech zní mi zpěvy dávno nepěné –

S takou žízní k činům do práce se dávám,

že se k rozkoši víc jiný nežene.

Ze slunce mám radost, vidím úsměv cizí

v tvářích, jež jsem dříve vůbec neviděl,

trud se z duše ztrácí, tíseň srdce mizí,

jakbych býval splnil všecko, co jsem chtěl.

Dýchám volně znova, otvírám své pěsti,

ze života radost co je, – teprv vím.

Nevím proč. A právě proto snad to štěstí –

původ radosti mé má být tajemstvím.