Předtucha.

Šly velké zpěvy po lese a vlhká vůně polem.

Daleký obzor modravý do bílých oblak vtesaný

své modré oči vytřeštil a hltal teplo slunce –

a v tisíc jemných atomů v dál tříštil se hlas volaný.

Do perspektivy hnědých brázd semena bílá kladli.

Vysoké slunce rozžhavilo vůně květů na lukách,

jež nad kalichy chvěla se a plula k modrým výškám,

však nad oblaky bílými jakoby tajný smutek táh –

Nad perspektivou hnědých brázd vzrůstalo tajno budoucna

a vzduchem chvěl se otazník a vlčí máky rudé.

Chtěl bych tak ležet ve brázdě a čekat s klidem hrobovým,

co zítřek asi přinese a jaká plodnost bude?

A vlhkým zpěvům naslouchat v té chudé, šedé brázdě,

své ruce zarýt do prsti a nechat oči zavřené

a cítit vzrůstat Tajemství do šedé brázdy vseté

a s klidem, s klidem vycítit, že všecko, všecko zmařené!