PŘEDTUCHY.

Při družném hovoru, při bujném kvasu,

při žen všech objetí a lásky polibcích,

při slasti, kdy jsem chápal věčnou krásu,

při klidu, jejž jsem, přírodo, pil z prsů tvých,

vždy přišly jste, jak šedá, náhlá mračna

i v pohár duše nalily jste hořký jed,

vždy přišly jste, jak supů stáda lačná

v mé srdce vtínajíce sterých spárů sled;

za jara dnů jste létly bouře spěchem,

jež poháněl v taj duše divných větrů vír, –

leč v ráz jak čaroděje libým dechem

zas nitrem rozklenul se modrý jas a mír.

Leč teď v svém létě zřím, jak přicházívá

roj předtuch tiše jako černí motýli: –

Sbor klidných poslů, že se v duši stmívá,

i nekonečná noc že vzejde za chvíli!