Předtuše.

O odstup, odstíněná,

má duše rozechvěná

mní, že's tu zosobněna!

Vždy vstanu ze snů vzchopen,

kdy náhle zrak můj stopen

je v tvůj, jenž polosklopen –

plá temně z podobrví,

jak žití příznak prvý,

předtuchou, vášní, krví...

Tak nezřel jsem tě v mládí,

kdy do srdce se kradí

s důvěrou láska svádí –

Dřív's krásná byla, světlá –

jak blaha předsvit letla

mi duší's, která květla...

Teď jako démon zhouby

vyvstáváš z tmavé hloubi,

kde stínů změť se snoubí –

A zrak tvůj ohněm pálá

a hrůza nenadálá

ti závoj s lící svála –

Tvář tvoje stinná, bledá,

jak příšera, jež hledá

svou oběť, se tu zvedá –

Rty tvoje beze vzplání –

z těch nikdy v pousmání

nesejde požehnání...

Však přece's nepříšerná – –

vždyť jediná druž věrná

jdeš se mnou, tucho černá!