PŘEDZPĚV.

Kdo směl by hrdý zpěv až k vašim činům vznést,

váš vavřín krvavý si v struny plést?

Čí píseň rokotem smí váš to perlit pláč, –

kdež harfa obrovská, kde její hráč?

Vždyť severní-li bard svou písní slaví vás

a v ohlas rozechví ji dol i sráz, –

jak vyzní bezmocná co výkřik malátný!

ó kdež v ní jihu žár, ten posvátný?

Kdež vaše velikost a vašich tepen ráz;

v tom slabém volání, jež hledá vás?

Toť ptáče nad mořem, jež vzletí, zaplesá

a vidouc nesmírnost, v ni poklesá.

A ještě nebohé mní, že je znesvětí,

když tonouc zapěje mu v objetí.

Té zářné velkosti čí zpěv se nezleká?

Smí genius vás ctít? – Ať pokleká!

Jen pěvec jediný by směl až k vám se vznést,

váš vavřín krvavý si v struny plést;

toť lidstva slavný sbor a zbožňující vděk,

jejž v nadšení by hřměl všem věkům věk!

A harfou směl by jen všech moří býti var,

výš kypě přívaly všech světa jar, –

tak pěvec veliký, hoj svobody to duch

by směl vás opěvat – a slouchat bůh!

Vždyť v příval rostla krev ta vaše nejdražší –

a za čí blaženost? Ó za naši!

Co za nás padlo tam těch svatých obětí,

co vlastí kvílelo, co století!

Vždy ranám ukrutným, jež stihnout měly nás,

svá prsa šlechetná jste pnuli v hráz,

vy krví nemluvňat a zoufalostí žen

mír náš jste chránili co noc, co den.

Vy hody, ples a zář jste zůstavili nám,

a strážce v bouře tmách stál sám a sám;

vy za nás hynuli jste v boji odvěkém,

by v nás jen člověk směl být člověkem.

Duch rozkvétal nám v sad, v němž krása domovem,

však v moři krvavém byl ostrovem, –

to vaše byla krev, jež chráníc ducha svět

se proudem linula kol našich met!

Vše v oběť dáno nám: i sladká bezpečnost,

i každý ducha plod a žití skvost,

i vašich korun lesk a slávy diadem,

vše, co zvou národy svým pokladem.

Vy chudi, znectěni a pošlapáni v prach

jste mřeli v otroctví, vás rdousil vrah,

a z padlých reků těl jste hradbu zvedli nám,

by za ní lidskosti se vypjal chrám!

Vy mrzkým divochům a dravé trýzni v plen

jste vytrpěli hrůz, jimž není jmen, –

tu píseň oněmí! ó jak by měla zvát

tak mučednický boj a taký pád?

Leč jaký plamen slov a jaký písně vzlet

váš triumf nadlidský by hlásal v svět?!

Hle, z hloubky zničení se rodí říše zas,

a z temnic barbarů žže slávy jas!

Hle, nejbědnější rob jest tvůrcem svobody,

on učí volnými být národy!

Jak žehnaný to věk, jak šťasten jeho rod,

jenž na taký zřel div tam v slunka vzchod!

Vy reci velební, vy obři nadšení,

jak nad ten západ mdlý jste vznešeni!

Skráň kloňtež národy vám orlům skal i hor!

ó který stihne z nich váš svatý vzor?

A tak-li západ, slep, dnům lepším odumřel,

že mříti za volnost vás marně zřel,

a nepojme-li přec ten chabý jeho rod,

žeť ona nade smrť i nad život –

A sám-li otroků jen stáda surová

i zištné tyrany si odchová;

táž pouta skuje-li si rukou železnou,

z nichž vy jste vyrvali svou vítěznou:

Nechť hanbě propadá s tím lživým světlem svým!

Vy nový stvořte svět svým vítězstvím,

vy svatou vztyčte moc a čistý práva štít, –

vám soudí budoucnost, jí vůdci být!

Ó v slávě mějte ji, tu vybojovanou,

tu lásky přísahou vám oddanou,

tu děvu svobodu s tou tváří zářící

a žehnající vám svou pravicí!

Sto věků mladosti vám její líce kveť,

a plémě vaše sté jak vy ji svěť,

až činy vaše zví ve zpěvu prastarém,

jenž vážným osnován teď guslarem...

Jen sám kdo rekem byl, smí zpěvem k vám se vznést,

váš vavřín krvavý si v struny plést, –

kdo srdcem roven vám, vzněť zápal váš i nám,

on slávu jediný pěj hrdinám!

Leč chvělá píseň má ví, s křídlem skloněným

že zvěstům nestačí těm plamenným;

co k báje heroům k vám zří jak v modlitbách

a vaši velikost jen tuší v snách.

Jak vašich činů zvuk by směla hlaholit?

Ne s orlím vzletem jí lze zápolit!

Stop vašich krvavých a svatých šlepějí

jen zbožně líbat sled však přejte jí!