PŘEDZPĚV.

Proud rytmu mne chopil, nese mne, nese,

opájí, líbá a svádí.

V mém srdci se ozývá jak v jitřním lese

radost a mládí.

Z radosti veliké o něčem

básniti budu.

Koruna stromu ve větru jsem

a hudu.

Vítej, pějící, tančící vlno,

chyť mne a nes!

Já, bezelstný, nezáludný,

důvěřivý a cudný,

všecko, čím nitro je plno,

vypovím dnes.

Tak ručej v lese, ráz a ráz,

živý se zrodí z ňadra skály.

Zří hlubokou rokli, prudký sráz

a neví, má-li či nemá-li?

Však slunce svítí a volá svět,

touha, ach, touha srdce stiská,

a nová peřej doráží, tryská

tam z hlubin... Když už, raději hned, –

a zrak než promneš, než nabereš dechu,

zčepýřen uhání bez oddechu,

pět stop širokým korytem

se valí rytmy puškinskými,

dovádí, šplýchá, výskne si v něm,

duhami hraje, zvoní rýmy,

vzlyknutím lásky, vlnou něhy

ve veršů pevné zabije břehy,

radostí houkne, že skočil s hor,

že poběží lesem a luhem,

že každý kvítek a každý tvor

jej nazve bratrem a druhem,

že hude a šumí,

jak chce a jak umí,

jak srdce si žádá a velí,

a laskavou řečí

srdéčko něčí

snad potěší, rozveselí.

A budu já vám vyprávět

o tom, co všichni dobře známe,

nač rádi vždy si vzpomínáme:

o šťastné době dětských let.