PŘEDZPĚV.

Již slunko sedá za keř malinový,

vzduch ztichnul, že je polet slyšet mušky.

V té chvíli na hrob do mateří dušky

klek’ na rozlučku. Co ti, matko, poví?

Jde v Tatry, odkud chodily tvé zkázky,

jde zlíbat svatou půdu tvojí lásky – –

O, požehnání tvojich mroucích retů

kéž v zdravici mu tolik síly vloží,

že víra v budoucnosť hrsť hodí květů

té mučednici do koruny z hloží! –

O, Tatry, Tatry! den se na vás jásá,

vám na šediny slunce perly drobí –

kdo přijde k vám, hned přikove ho krása,

vy vřezáte se jemu do útroby.

Hoj, nelze vámi nasytiti očí!

Byť okamžik jen člověk u vás prostál,

kdo jednou zhléd’ vás, duší u vás ostal,

za vámi touží, kamkoliv pak kročí!

Tam Ostrá vábí, rovná jako svíce,

tam šum zve jezer, limby krasavice,

tam Kriváň, k skoku nachystaná lvice,

po tobě pase... A tam nade mračny

tlum hor se zvedá v půlkruh nedozračný.

Hle, k jejím stráním pod skalními tesy

sto jezer na stuhy se bystřin věsí.

O, věčná velebo, kdo krás tvých určí,

kdo sečte, myšlénky vás velké, tvůrčí?

Čí rozum pojme, kterak do oblohy

jste vyrostly a lidu vládly s bohy!

Před vámi, Tatry, chvějí se i hromy,

vy s plecí svojich srážíte je k patě,

a potápíce hlavy v slunném zlatě,

paprsky bystřin rozpouštíte v lomy! –

A pohled s vašich temen na okolí!

Ty hory, plesa, města, vísky, doly,

dědinky bílé s kostelíky v poli,

i v pohádce jak podsvětí tu troje – –

což český pták rozepjal křídla svoje!

A čím fujary jásají a pláčí,

tím duši vyzdobil si na zápači.

Pak hostila ho pomračená Fatra,

ten pyšných vrchů divokrásný prales;

i hory Liptovské svým křídlem nalez’,

jimž rovných na tom světě nevypátrá.

O, všady vidět divy světa tvůrce! –

A nový úžas duši jal a oči

mu přibil na Kriváň a odtud k Choči,

když vstoupil na práh čarovného Turce

a v podtatranské zahrádce té zdiven

květ ladný spatřil těch slovenských Živen...

Na blízku Pováží! oj, zázrak země,

jenž volá: Do prachu, než pozříš ke mně!

Šat vonných sosen nádhernou mně řízou,

bral pyšných věnce korunou mně ryzou,

sta bystřin skvoucích, jejich spleť a srosty

a trosky bájných hradů, to mé skvosty! –

O, Slovensko, kdo všech krás tvojich vyčte!

Tam svěží, vonná roveň za Požuní

se tlačí k Dunaji, kde Děvín trůní

a dosud hřímá: Vetřelci, nuž ničte!

Tu Nitra vábí v hornatý svůj obor,

k níž srdce táhne starý svatý Zobor,

kde zmizel v hoři Svatopluk náš velký.

Tam šavli ukryl pod klášterní rumy,

již nalezne, kdo hoden porozumí,

jak v celek spojit rodů českých celky. –

Tam Kámen Červený, kol skalný chotár,

tu Machnáč, s něhož naposledy drotár

v svět odcházeje zadívá se v dol...

Tu Trenčín, Beckov vyskočily do skal,

tu dědiny, že každou bysi sbozkal

od břehu Váhu do Bystřických hol. –

A sotva od nich odtrhl svou duši,

Váh prudký vedl okolo jej Strečna,

tím rájem, v kterém člověk sotva tuší

zem pod nohou! O, kráso nekonečná! –

Tam Orava, ten div divoucí hradů,

se příkrých skal se hlavou v mraku tratí,

že pohleděv k ní trneš ve závrati.

Stáh’ víčka, by mu z očí neunikla – –

A peruť zatáčí se k Tater výši. –

Což na Oravu zapomenul v Spíši,

kdy z trosek zámku žasem ústa zkřikla,

když oči jaly zas ty země střely,

jež nad sopkami jakby zkameněly! –

Kam zaletěl, tam kraj pln božské slávy!

Tu sličnou Bystřici hle! pod Urpínem –

Hron blýská se jí nad stříbrným klínem;

tam opět ladná roveň u Trnavy,

již Malým Římem Slovensko si volá.

A za ní dumá Bílá Hora holá.

Tu Rudné hory s klenotnicí v lůně –

zpěv každý dol a holy zvonek, vůně,

zpěv dědiny i pole, hory stinné,

a každé srdce štědré, pohostinné!

Jaj, každý domek otevřená branka:

jen vstoupíš, už tu zpěv a radovánka.

Paž mužů pevná, vetchá dědů páže

si na srdce tě v rozechvění váže,

a hospodyňka, co má i co nemá,

ti snáší radostně jak perutěma.

I obklopí tě drobná Slovačina,

a nežli zvíš, už cinká tobě z klína,

své zpěvanky a pohádky ti cinká –

hle, hle! ta drůbež milá, drobotinká!

Tak Pováží a Pohroní jsem slétal

a novou touhou planul, vadnul, zkvétal,

až posléz, dlouho tužbou nedobytno,

jsi mým, hoj, mým, ty krásné peklo Sytno!

Z propastné doliny v tvých bralisk hroty

ne více pták, leč kamzík vážil cestu,

z Tatarské k zakletému do bral městu

se šípami dral růží za jásotu.

Hoj, a tam, kde se tají hory témě,

pad’ na práh pusté villy, strhl čapku,

rtem žíznivým ssál s trávy rosy kapku,

by zajásat moh’: Země, moje země!...

Jak zobraziti v upomínku věčnou

tu slovenskou dál milou, nekonečnou! –

Hle, na vzchodě hor Novohradských štíty

z mhly vznášejí se, hlavy vzdorovity,

níž Svatý Antal: chýžky drobny, prosty –

teď červan po nich rozsypal své skvosty.

Tam půlnoc mlžná horstvo Nitry kryje,

tu Štávnice a nad ní Kalvarije:

okénko každé jako český granát – –

Tam ztajen Klak, tu hrdě vzpřímen Tanát,

a Kutná Hora s druhem Paradýzem

svá čela potápějí v lesku ryzém.

A nad tou nocí hor se Tatry tratí. –

Už Liptov zvolna v tmě zřít usínati...

A slunce sedá. Za oblačnou řízou

nach rozlévá se vlnou zlatoryzou,

kraj drobných mráčků vroubí stuhou žhavou;

ti poletují zoře nad záplavou,

jež zvolna hasne, za obzor se tratí –

i blízké hory počnou usínati.

Mžik ještě pleso Podšuvalské kyne,

pak v jeden čirý soumrak všecko splyne.

A na Sytně se lysá hlava šeří.

Blíž Balašova hrádku pastýř starý

vdech’ dumku snivé duše do fujary,

hvízd’ na Bodrože a sed’ k šípů keři.

Tam zaměřil jsem – – V chvilce oheň praská.

Oj, starý Hrico dnes je samá láska!

Hned zahrál mi a hned zas vypravoval,

jak pod Sytěnce šarkan – drak se schoval,

jak bouří v zemi, že se často ovce

mu rozutekou až tam – pod Bátovce.

A jaké divné pod Sytnem jsou byty!

V nich rázem hlad se tiší vzdorovitý.

Ba, divy tají Sytno ve svém lůně,

neb poklady tu přesoušejí grúně.

Jen kopej u studánky pode duby:

vchod tajný spatříš, ale bez záhuby

jím asi vnikneš ku pokladu stěží,

neb blýskavý meč bránu k němu střeží.

A někdy oslněn je vrch ten holý:

to létá vůz tu – s ohnivými koly.

A v boku hory teprv div se tají:

tam černé jarky z vrchu vytékají,

a podál v křoví studánka se směje,

jež v půlnoc vysýchává do krůpěje;

neb o půl noci ve vrchu to víří,

a vrance napájejí bohatýři. –

O, jednou ožije ten vrchol lysý,

a Slovák bude zas, čím býval kdysi!..

Na srdci odlehlo již mému druhu –

ved’ zvonečkové stádo do košáru,

a já jsem used’ sám teď ve skal kruhu,

a dumy táhly hlavou plnou žáru.

Co zřel jsem, slyšel, jako čárnou mocí

teď nabývalo těla, kostí, tvaru – –

V tom blýsklo z mraku náhle temnou nocí...

Hle, javořík! Blesk ozářil ho náhle –

tu stojí brach, tak sám, v té půdě spráhlé.

Či šálí zrak mě? Peň to nebo tělo? –

To nejsou větve: ramena to živá;

to není listí: hle! to hlava sivá –

můj bože, je mi, jak bych znal to čelo,

tu tvář, ty oči, zírající ke mně...

Ha! zdá se mi, že slyším známá slova,

i ztajím dech... „Jsem dědem tvým,“ dí znova,

„jsem synem této krásné mrtvé země.

Ach, mrtvé! Neb čím země moje sirá,

když její lid jen v bezvědomí zmírá,

když trýzniteli svému ještě věří

a o chléb žebře u svých vlastních dveří!? –

Tys opíjel se, pěvče, krásou její.

Nuž, nezapomeň nikdy, co ti o ní

dnes ústa děda tvého vyprávějí!“

A hlava kmetova se k prsům kloní – –

A co mi vypravoval v oné chvíli,

tím zlaté struny dnes mi zazvonily.