PŘEDZPĚV

V tmách nejhorších, jež vládly duším

všech věků, chvěl se bílý jas

jak hvězdný průsvit nad ovzduším

a tlumen, dušen neuhas.

To touha byla volně žíti

a nitro své si řídit sám,

své vlastní Pravdy příkaz ctíti

a Světlem vlastním čelit tmám.

Za Pravdu světlou lány věků

jsou rudou mízou bohaty,

za Lásku světlou ke člověku

mluvila oběť Golgaty.

Však marna byla – doba míjí,

a příkaz Lásky zašlapán,

Řím Kristův pouta lidstvu svíjí,

a světem vládne Vatikán,

jenž beránky měl bílé pásti

a Boží Láskou duším vlásti –

ne pastýř duší – těl je pán.

A lidstvem občas vzplanutí šlehne

jak očistné blesky oblohou,

krev žhavější v žíly otroků vběhne,

však řetězy střásti nemohou.

To seménko síly pozvolna klíčí,

než z půdy se vzepne pevným pněm,

až posléze šíj se přece jen vztyčí,

a povstane člověk, Bůh je v něm.

Dva muži jdou, ten v pyšné slávě

od jihu kráčí k severu,

jest oděn v násilníků hávě,

ctě světských knížat nádheru.

Nehříšný hříšník, svatý, silný,

nástupce Kristův, jediný,

s korunou trojí, neomylný,

uprostřed skvělé družiny – –

a jemu v ústret skromnou poutí

z Čech sluha Páně přichází,

chtě hlasu srdce poslechnouti,

ctě Pravdy Boží příkazy.

Je chud a prost, však silen vírou,

a zákon Páně jeho štít,

je sám, však vlastí šírošírou,

slyš, tisíce s ním srdcí bít,

Ti dva, ten primas v hermelínu,

a on – dva meče sobě vstříc.

Z Čech tisíc očí hledí k Rýnu,

a vlast se chvěje čekajíc,

zda zvítězí, zda nepodlehne

a svést se nedá ze svých práv.

Zda z poznané se Pravdy nehne

a do vlasti se vrátí zdráv.

Utište se v nepokoji,

přišla chvíle spásy vám,

krásný duch neklesne v boji,

slunce vzchází proti tmám.

Požehnání čin se chystá

toho, jenž se neleká,

k slunné výši vznese čistá

víra zase člověka.

Sedmerou klatbou ztížím tvé čelo,

řetězy spoutám ruce tvé,

strádáním zničím ducha i tělo – –

Můj jsi! V mé moci strašlivé.

Kvítím sypte cestu apoštolu Páně,

nezlekán jde, vyšším hlasem povolán,

zmučte jej a zkrušte, poplvejte skráně,

vítěz bude přece slavný, nezdolán.