PŘEDZPĚV

Jen jamby prosté, ale z duše hlubin

kovovým zvukem v mrtvém tichu duní

a rudé hvězdy hoří v nich jak rubín;

jsou drahé Tomu, nad světy jenž trůní.

V těch jambech smutných bolest má se chvěla,

i božský plamen, slzy umírání,

mé hroudy síla, těžké muky těla

i ráje božího jas v sladkém plání.

Svůj Blaník srdce moje ruka psala,

do knihy dějin zašla moje tucha,

a víc než rytířů tu řada stála:

velkých a krásných bohatýrů ducha.

Svůj Blaník ve svých srdcích máme skrytý,

nejdražší vzněty z hlubin zašlých věků,

své lásky, hněvy, bolestné své city,

i harmonie božské ve člověku.

Ó dávní mrtví! Ó ne, mrtvých není;

jste věčně živí; v hoře svaté spíte,

a v bolu nejvyšším je probuzení

té vaší síly sladké, obrovité.

Ó věrní strážci Čechů! Cítím z blízka

žár duší vašich skrytý ve své zemi,

ať příkrov hrobový je na ní, blýská

se nad ní bílých orlů perutěmi.

Mizejí smutek, pláč i marné lkání,

rty, které šeptat chtěly: „Konec všeho!“,

tu v nebeských jak bílých ořů ržání

zpívají hymnu srdce vítězného.

Nebeská vojska nejsou bájí pouhou

a nejsou přelud duše zoufající;

je živé, co kdys bledou bylo touhou,

a duše slyší jejich příchod hřmící.

A zpěvem síly je, co stesk byl tklivý,

je blahou zvěstí zmučenému světu.

Jste blízko, stíny drahé! Blízko, živí,

Ó velcí tvůrci nesmrtelných vznětů!