PŘEDZVĚST ZLATÉHO BÁBELU.*) (I.)

Ruch Bábelu do noci stále vřel,

a nestvůrné domy výhní plály.

Tisíci dobře mířených střel

myšlenky výdělkářů zrály...

Obelstít, zdolat, znásilnit,

upoutat rozum i cit.

Ze všeho růsti má zlatodol

kdekoli kolemkol,

kde pracují za mzdu otroci

od rána, od rána do noci...

Již hromady zlata se věží, kupí...

Je žraví vždy oblétají supi

a v šílenství

se o moc prou a prvenství.

rvou zobci si peří a klovou oči

a křídla zlámaná

po zemích a mořích vlekou, a točí

se na povel Satana...

Nad Bábelem krvavá denně zář...

A čímsi kořistníků tvář

neblaze hrozí... Jejich chrup

mní pozřít protivníků trup

a jejich čelist rozvírá

se do dálek i do šíra...

Kdož stavěti Bábel pomáhají,

své vozí kvádry, své síly dají,

zří denně, jsou zlatem stmeleny

ty jeho kameny,

dnem, nocí jej hlídají kořistníku,

mzdu berou za to, bez lásky, díků.

V nich po práci marného přítomna

myšlenka roste ohromná:

My, bez viny, dobří, za těžkou prací svou

my, jdoucí! stvoříme novou epochu světovou...

My zdvihnem se jednou, ať stavba ční

až k nebi jak příšera smuteční

a opuštěna v záři hvězd

ať mezníkem přechodné doby jest,

ať kosmické jak strašidlo

ztrhaných mraků pod křídlo

ční, Bábel zlatem stmelený,

chladný a studený...