PŘEDZVĚST ZLATÉHO BÁBELU.*) (IV.)

Věž zlatá se zachvěla v základech svých.

My prcháme Mamonu. Zlatá věž

se houpá a chvěje jak nesmírná Lež,

jež dimensí nabyla nesmírných...

Nás oslepil Mamon, však nezabil ještě,

k mzdě přikovat chtěl nás, svou hrůzu věště...

A Bábel se prázdnil. Proud valil se dravý,

tah národů všechněch stěhovavý...

Jak ve zmatku, mrtvě čněly

kol nestvůrných hřídele, těžce se zamlčely!

I komíny továren neslaly šmouhy

v den oblohou modrý a prázdnotou dlouhý

jak věčnost, jež peklem kdys stala se nevolníkům,

ač rájem býť mohla smrtelníkům...

Už plantáže ztichly.

Už poslední zlatý kvádr se na boku válí,

je nezdvihnut jeřábem, žhne a pálí,

nad Mamonu řekou, jíž břehy vyschly...

Už pot náš se v zlato jeho nepromění,

chce k záchraně naší téci i k potěšení...

Věž Bábelu zlatá do oblak ční,

žhnou sloupové kostry její západem průzrační,

jak červánky slunce prázdno její

duchovým mlčením utápějí,

ta obrovská stavba, již opustil hybný Duch:

toť zapomenutý je Molochův Bůh.