PŘEDZVĚST ZLATÉHO BÁBELU.*) (V.)

V tu chvíli, kdy všichni Bábel opouštěli,

(nás duše již předešla v nejkrásnějších snech),

v hostinné kraje ony jsme spěli,

kde pracovat přáno je každému na vlastních osudech...

V tu chvíli z nás každý kvésti spatří

zem dávno nám zaslíbenou. Ji hostí

vesmíru kouty tytéž, kde kosti

složeny pracovníků bratří

v prach dávno, tak dávno rozdupané

pod Molocha kročejem zlatým...

Tu zákonem svatým

nad prací svou bude i ziskem

bdít radostný člověk příštího dne.

A silný z tvůrčí své obnovy

si rozkošné zbuduje domovy

a v nitro své vlastní hloub pohlédne...

Tam vzadu kdes netvorný Bábel sahá

zdviženým koncem nad mraky.

Je prázdný, je prázdný, toť kostra nahá

lidskými před zraky.

Jen Moloch ji svírá chapadly svými,

co u nohou vysýchá

mu zlatá řeka a hasne a mizí a zatichá

ostrůvky ztracenými,

a slábnoucí, celou tíhou svou

jak Moloch lpí na Bábelu svou pýchou bláhovou

tu obrovskou stavbu svíraje rameny,

svým nezvratným koncem ji jednou zkácí

a zlatem, jež vstřebal, sám vykrvácí...

se zalkne jich zlatými plameny

a pod sesutými zlatými kameny.