Přeháňka.

Na dvorku si děti hrají,

náhle překvapí je dešť –

pod stříšku se utíkají:

„Vítku, zmokneš!“ – „Ale nešť!“

Schválně nastavuje nohu,

dlaň i zrůžovělou líc,

mrak jak letí přes oblohu,

bujně volá: „Jenom víc!

Pokrop Zuzanino líčko,

Jozu, Mařku, Karlíčka:

porostou jak obilíčko,

jak májová řetkvička!“

Vtom vyhouplo slunce z mraku,

řídnou třpytné krůpěje,

a v zdviženém dětském zraku

blaha třpyt se zaskvěje.

„Neprší už, chvála Bohu!“

praví moudře Zuzanka –

a Vít – nastavenou nohu:

„Byla to jen přeháňka!“