PŘEJELI DÍTĚ...

Přejeli dítě... Mrtvo je a leží tam,

na dlažbě leží v louži krvavé.

A kolem zástup bizarní se skupil

a řve a huláká a přísahá a pláče...

Tam rvou se obři nelítostní

s tím vozkou, jemuž koně zadrželi,

s tím vozkou v dlouhém, hnědém kaftanu,

jenž zamlouvá vše, blábolí a kleje

a nad ježatým obočím

své vlasy pohazuje;

a rvou se s chraptivým vozkou,

jenž v rukou jich řve škrtivě

a rameny třese silou chyceného dravce

a slintá a kousá a zapřísahá se...

Ó, ponurá a vzteklá psyché ulice.

já nikdy neviděl tě takovou

jak tehdy, začouzenou, umdlenou,

s komíny zčernalými, zablácenou,

prožloutlou, zřídlou barvou západu

s domy, jež zrcadlí se v loužích rozlitých!

Ó, ponurá a vzteklá psyché ulice;

jež vyvrhla jsi drobnou mrtvolu

v malicherný soucit mas!

Kam zatoulala se ta bytost? Odkud je?

Kde jsou ty fialky, jež prodávala?

Již neshledá se s ničím. Neshledá se

s kouzelným sluncem – ani se svou maminkou –

ni s duchem doby, který počal rozsívat

semínka dynastických citů.