PŘEKVAPENÍ.

Jede trojka s horských plání,

pošta je to od přístavu,

z vozu jonák bez ustání

v pravo v levo točí hlavu.

V dálku hledí s tváří snivou,

přes pahrbky, háje, luhy;

po úvoze dálnou nivou

jasně cinká zvonek duhy.

Mladý vozka bičem praská;

bedliv objel třasavisko.

Chválí koně, vábí, laská:

„Ruče, sivko, tuž se, ryzko!

Chutě, chutě, koni pravý,

sokolíku bez perutí,

snad bystráka neunaví

tu a tamo hrstka rmuti?

Chutě, chutě koni levý,

holoubku můj pěkný, sivý,

což z vás, děti, nikdo neví,

pro koho jsou naše nivy?

A ty, prostřed obou, k cíli

podél řeky, hájem, polem;

snadno blesku v každé chvíli

závoditi se sokolem.

Chutě všickni, prcháť doba;

hoj, kterak jste vyšňořeni,

pestrých stužek hojná zdoba

v slunečku se pěkně mění!

Chutě, švarně, v plavném skoku!

Však jste jaří, však jste mladí,

máte jiskry v černém oku –“

a zas laská a zas vnadí.

Jede, staví před chutorem...

Aj, kdože to z vozu skáče? –

Chorý otec výská skorem,

chorá dcera blahem pláče.

Kdo to skáče? Nikdo jiný,

nežli Ivan puzen zvěstí,

nežli milý z domoviny,

nežli radosť, blaho, štěstí.

Vrátila ho v polou cestě

světem letná zkázy slova;

což milému o mil dvě stě!

K milé jel, ne do domova.

Vzplálo slunce v trojím zraku,

stařec líbá svoje děti,

síňkou, dříve plnou mraků,

bílý anděl míru letí.