PŘELET ŠTĚSTÍ.

I mně se vzácně rozjasníval svět

v zázračně milý, křehký štěstí květ.

A světlem, vírou hruď mou naplnil

a k žití dal mně odvahu i sil.

Kdys vtělil se mně v péči mateřskou,

jež zadýchala teplem duši mou.

Žel bohu, štěstí sen se zkalil v rmut –

růžencem v mrtvé ruce ovinut.

Pak bratra, sestry sirá blaženost

rozpjala ve dvě dálky něžný most.

Ve dravý proud jej strhl světa vztek –

v mém srdci pne se jen most vzpomínek.

Však zázrak stal se: láska v sladké sny

v mém srdci zapustila kořeny.

Pohádka krásná – omámivý děj:

měl plavý vlas, nebeský obličej.

Andělských vděků svůdný, modrý zrak

mne unášel v ráj, zlatých do oblak.

Říc’ neumím, co kouzel, krás jsem zřel –

ten úsměv štěstí na vždy oněměl.

A ještě jednou o mne zavadil

motýlek z duhy drahých štěstí chvil.

Největší poklad mojich starých let

mně ve synově sladkém oku zkvet.

Ach, všecky k němu pjaly se mé sny –

byl vzácný to můj poklad jediný.

Bůh ví, jak o něj stále jsem se chvěl –

ten modrý kalich zraku se mi uzavřel.

Mé štěstí vzlétlo v nebes oblasti,

mne svrhlo do bezedné propasti.

Teď stojím v světě vyděděn a sám,

na pospas vydán smrti pustým tmám.

Proud hořkých slz mně zaplavuje líc –

svým křídlem štěstí netkne se mne víc.