PŘELETAVÍ PTÁCI.

Krok poustevníkův osamělý do ticha se ztrácí,

les zsinalý je, krásný v zamyšlení.

Leč slávu jeho poznali jsme my jen, přeletaví ptáci,

z jásotu jarních hnízdění a z času urychlení.

A v panství horka letního jak hořel, plál a zpíval,

pln lásky hmoty nezmařitelné, pln vzruchu.

Předtucha bouře rozkošná! A silné vůně příval

zas nové očekávání dal znavenému duchu!

Teď podzim změnou listův očím oznamuje,

že dlouho netrvá hra v pestrém loubí stinném,

na trávě mezí ocúny, na kraji sluje.

A barvy volají: my zhynem, pane, zhynem!

A rosa umrzlá se zticha ve kraj sije,

a zdlouhavá noc závrať mdlobnou hodí

na křídla zjíněná, když síla opustí je

v letu za vidinou, jež bludištěm nás vodí.

Za horizontem volá vůněmi k nám tráva jihu

a výheň Sahary jak vábně zasálala!

My se již loučíme... V alejích pochováme tíhu,

dojati modlitbou, jež z hlubin zemských vstala.

Na poustevníka zádumčivého a na zvěř tichou,

na stromy, kameny si vzpomenem, na víly.

Zapomenem však na lidi, kupčící s každou líchou,

a kteří s otčenášem na rtech nejlíp zavraždili.