Přelud.

Na nebi luna stříbrná –

stál u Vltavy hošík snivý;

zčeřena řeky hladina,

hoch zíral dumně ve vír divý.

Upřeně zíral do něho,

až zatočily se mu oči: –

a tu již není řeka to,

v níž vlny šumivé se točí,

než květoucí je lučina,

a bílé ovce pasou se tu,

jim pěje krásná dívčina

a věnec vije z vonných květů.

Po sněhu šíje zlatý vlas

až k hebká travince se vine,

a z pode mráčku hustých řas

jak nebe jasné oko plyne.

Šat lazurový – zlatý lem,

a květů vzácných věnec živý

ve luny lesku stříbrném

objímá krásy skvostné divy.

A ona zvedá oko své,

tak vábivé! – zří touha z něho –,

bělostnou rukou pokyne,

– „pojď hochu do náručí mého!“

I vzplane v srdci touhy pal,

až puknout hrozí prsa mladná,

– „„o zjeve, kdož by odolal!““ –

objímá chlapce vlna chladná.