PŘELUD SVĚTA

Vrch světle zelený

v srdci mém se jasně rysuje,

když z něho přivívaje dálný vítr

zrak čistým chladem vymývá.

Kdo vyzved' mírné vlny pahorků

a ztužil ve větrný podvečer,

a aby šálil mne,

rozlil řeky světlý blud?

Vždyť tento zjev je jenom klam

a pod jeho větrnou, sladkou barvou

nicotu prázdnou nahmatám.

Ale i já jsem jenom přelud a sen

toho, kdo vysnil mne a vlnu a chlum,

my tři jsme vězňové jeho spánku,

kteří za živé mají se navzájem;

a jeho dech, jenž roztavuje tvary,

široce duje mezi atomy těl,

jež rozptylují se v zmámený vír.

A přece cítím a vím, že jsem;

přece teple tepe krev

a silně žije vonná zem.