Přelud vteřiny.

Jak v mírném cvalu naši koně jeli,

kraj barvy ztrácel jako freska ztmělý,

již deště smyly, větry ošlehaly...

Pár topolů, jež osaměle stály,

se rýsovalo silhuetou jemnou

na čistém nebi, a nad zemí temnou

a pod topoly blíže skalní stěny,

se venkovský táh hřbitov opuštěný,

tvar trojúhelníka měl, květů málo

a křížů ještě míň na rovech stálo,

a smutek nesmírný vál z pouště všeho,

z těch zdí a z domku čerstvě bíleného,

jenž, kde se trojhran v zdí úzký cíp dloužil,

čněl, za komoru pro umrlé sloužil.

Van táhl ostrý krajem, zem se chvěla

a jediná jen hvězda osamělá

nad pustým hřbitovem tím v temnu stála.

Tak vysoká, tak vzdálená, tak malá,

jak naděj v srdci lidském v nové žití,

když to, jímž dýšem teď, se v niveč zřítí...

Tak jak jsem kol jel, srdce smutkem stuhlé,

mně zdálo se, že v úzkém zdí dvou úhle

za komorou se bílý kostroun drápe,

v kraj nahlížeje hnáty po zdi tápe,

svit hvězdný táh se po kostech a dříku...

Však to byl pouze přelud okamžiku,

neb v tom již koně v nový trysk se dali,

a všecko, přelud, sjelo mezi skály...