PŘELUD.

V rozkvetlých zahradách a sadech,

jež byly plny stromů ovocných,

já procházel se v ranním slunci

a snil o záři očí Tvých...

Tvá bytost jasná večernicí

mou duši líbávala září svou,

jak námořník na širém moři,

já plul za božskou hvězdou Tvou.

Tvůj čistý zjev mně nadchnul k Písni,

neb hořel krásou jako blankyt hvězd,

a čeho se Tvá ruka dotkla,

tam zřel jsem bílé růže kvést.

Tvůj hlas jak božská harmonie

v mé duši nevýslovnou hudbou zněl,

mně bylo jak by s hvězdných výsot

v mou náruč anděl přiletěl.

Tvůj dech měl vůni lučin v máji,

Tvé políbení lipový byl květ,

Tvé tváře byly jako západ,

když slunce počne krvácet...

Tvá náruč byla měkká mechem,

a všechen bol v ní jak led v slunci tál, –

ach věčný žel, že na svých cestách

jsem nikdy Tebe nepotkal! – –