PŘELUDY POLEDNE.

Zrak v toužné dřímotě se dolů ve kraj dívá

na žlutá pole, kaštanů, lip aleje...

V par lehkém závoji vše v modro snivé splývá,

ve vonných lesích ani list se nechvěje.

Nic v skalách nehne se... les šumem hmyzu zpívá

a žhavé čelo tvé ti líbá Léta dech...

zdá se ti chvílemi, že kdos se s tebou dívá,

že u tebe kdos sedí v jisker plamenech.

Na teplém balvanu, na měkkém trsu vřesu,

pod břízou nervósní, jež chví se v slastném plesu,

zříš ženu báječnou, jež líně oči mhouří...

Je nahá... bronzová se ňadra v slunci lesknou...

Tvé údy zachvějí se náhle mdlobou tesknou

a ruce třesou se a krev ti v spáncích bouří...