PŘELUDY PROMLUVÍ.

Hvězdy mne klidem nepodělí,

až touha krajem povede mne.

Jak dítě, na něž zapomněli,

jen hrůzu potkám v noci temné.

A náhle vynoří se ze tmy

přeludy klamu odvěkého.

Zpěv větru bude jak vždy vzletný,

a ironický refrain jeho.

Leč žhoucí jeho ironie

po blesku krásy tesknit bude,

jak člověk, který kal jen pije

a o nezemských luzích hude.

Chlad utišení nepodá mi,

až s rosou k spící zemi padne.

Přeludy promluví jak známí,

již potkali mne kdysi za dne.

Pro tlukot srdce zmlkne moje lyra.

Noc hrůzy plná přejde krajem...

I v noci té přec nerad zmírá

člověk, jenž zemi chtěl mít rájem.