Přeludy.

Je večer podzimní. A moje duše mladá

dnes vyšla naslouchat, jak vítr v stromech kvílí.

Nad hvozdy smutnými se zalesk měsíc bílý,

a jeho světlo na vesnici padá.

Je bledá, unylá, a krásné oči její

se mlhou zkalily, a mramorové čelo

starosti zbrázdily tak jako její tělo,

a její ústa se teď nikdy neusmějí.

Za zlatým obláčkem už nikdy nezakvílí,

teď raděj sedává na zahradě a v tichu

lituje života a zádumčivých hříchů

a krásných illusí, které jí ještě zbyly.

Přec někdy zabloudí a u jezera sedá,

tu sešlé naděje zas vystoupiti nechá

z ponurých pralesů, kde purpurová střecha

se z tmavých alejí v paprscích luny zvedá.

A tiše naslouchá, jak v duši roztoužené

mdlý vánek nadějí záhonem růží vane,

a brzy raněna na kraji strže stane,

kde na dně stlívají illuse roztříštěné.

A vidí poznovu, jak balvany je drtí,

jak řeka divoká je o skal stěny tříští,

vidí své illuse a beznaděje příští,

svůj život marnivý a znamenaný Smrtí.

A smutna, bez hlesu na břehu řeky stojí,

v jejížto hladině se shlíží černé lesy,

jichž šumot miluje a které přec ji děsí

jak ty, jichž bolesti žádný lék nezahojí.

A přijdou poutníci, z těch přejdou kolem mnozí

jak ti, již trpěli a s bohem dali světu,

jdou krokem plouživým a s postavami kmetů,

jen v dáli za řekou pěstěmi do tmy hrozí.