PREMIERA

Ach, premiera! – Nezachvěje vámi

ta vábná představa? Ten plný dům,

ti pánové a vyfintěné dámy,

to vybrané a vzácné publikum

premier našich v našem zlatém domě –

já přiznám se, mráz běžel vždycky po mně

a bázeň proletěla srdcem mým,

když rozhléd’ jsem se kolem přízemím

a po ložích a po balkonech obou

a když zlá představa mne napadla,

že mohlo by se třeba státi dobou,

že seděl bych tu v záři divadla

ne jako divák, ale z vůle boží

že seděl bych v té krajní pravé loži,

kam, když se prvně hrá kus domácí,

vždy míří všechna kukátka i oči...

Autorská lože! Potlesk burácí

a všechno se ku pravé straně točí,

a všechno dívá se po loži oné,

po sedícím tam panu autoru,

jenž v neznané dřív blaženosti tone,

když opona jde znovu nahoru

a potlesk neustává... Shora, zdola

nadšený potlesk splývá bouří stálou

a „autor, autor!“ obecenstvo volá,

jej tváří v tvář chtíc zasypati chválou.

A náhle bouře, která v celém domě

hřmí salvami, se rázem utiší.

Režisér gestem v lož tu nejbližší

naznačí znova, že pan autor skromně

se krčí tam a na jeviště nechce.

A nová bouře jako orkán hřmící,

až přec pan autor posléz dá si říci

a, o kulisy zaklopýtnuv lehce,

se na jevišti zjeví za chvíli

a v bouři, která rozpoutá se znova,

vždy níž a níže hlavu nachýlí

a, za potlesku nejsa mocen slova,

se s těmi objímá, kdo v kuse hrají,

a stiskem ruky horoucím je chválí,

že přímo úchvatně a božsky hráli.

(U sebe každý autor moudře stají,

jak bylo mu, když z panstva ten či ten

si zaplavati byl tak nešťasten

a s pamětí svou vedl vojnu prudkou

jak přismolený před sufléra budkou.)

Pohnutý autor beze slova radši

všem ruku tiskne, líc mu zahoří

a sotva z kulis vycházeti stačí.

Jsou ovšem také jiní autoři,

z nichž mnohý dlouho prositi se nedá

a, jak jen ruka jediná se hne,

jen tak, aby se neřeklo, ó běda,

nadšený autor ihned přiběhne

a sám se rozplývaje v pohnutí,

děkuje na vše strany kynem hlavy,

až jakýs takýs potlesk ostýchavý

si přece jenom v posled vynutí...

Lítostí jednou zachvátil mne nával

a působilo na mne dojemně,

když básník jeden přímo ze země

si uznání a potlesk vydupával...

Jak bude dnes? Tak každý ptá se druha

a mezi přívrženci různých škol

a náhledů se půtka vede tuhá,

či frásemi se plano hází kol.

Ten, kdo se stykem s herci honosí,

prý vyprávěti slyšel kohosi,

ze zákulisí jak jdou divné zvěsti:

prý dneska autor nebude mít štěstí...

Dům plní se, jet’ sedmá za krátko.

V autorské loži šaty zašelestí.

Před sebe stavíc vějíř, kukátko

s neklidem v tváři dáma si teď sedá

a ke komusi otáčí se zpátky.

Jet’ zřejmě rozčilena, v tváři bleda

a nevolno jí asi před kukátky,

jež v chvíli té se obrátily na ni.

Pan ředitel jí zdvořile se klaní

z vedlejší lože. Dáma ona, chce-li,

– a kdož po také zvěsti nelační? –

z té poklony si velkolepý, skvělý

vyčísti může úspěch sensační,

jehožto jistě dožije se v krátce

jejího muže dramatická práce...

Pan ředitel zas do prázdna už hledí,

jsa právě zaneprázdněn odpovědí

komusi z družstva, jenž s ním loži sdílí.

A v divadle šum roste každou chvílí,

ten zvláštní ruch, jakým se slaví vždycky

radostná událost, když za čas jednou

nám narodí se talent dramatický.

V takový večer dokonce si sednou

i kritikové na svá místa dřív,

ba dokonce – a to je věru div,

nad kterým celý parterre oněmí –

tak proti všemu obyčeji dneska

své křeslo v první řadě přízemí

v čas zaujme i ona dáma hezká,

jež vždycky pozdě přijde, à tout prix.

(O dámě oné známý jeden děl mi,

že jako malé dítě byla prý

nemocna těžce, stonala prý velmi

a prý už tenkrát jako žába malá

se slavným slibem nebi zavázala,

že, Bůh-li navrátí jí opět zdraví,

což, bohudíky, splnilo se v skutku,

že nikdy nikam nepřijde v čas pravý

a opozdí se aspoň o minutku

a přijde, kdy už v divadle se hraje

a spíše tedy každým viděna je.)

I v loži divadelní živo zvlášť.

Teď znovu se tam otevřely dvéře

a, odkládajíc nádherný svůj plášť,

snad schválně šitý k této premieře,

se objevuje divadelní hvězda

a lhostejně si sedá u kraje.

Ve tváři účast jeviti se nezdá –

vždyť ona v dnešním kuse nehraje,

ji dnešní autor neobmyslil rolí,

a kus, jenž k vůli ní se nepíše,

v němž pro ni úloha se nevyvolí,

nestojí asi za nic nejspíše

a jistě bídně propadnouti musí.

Jet’ známo, dobré jsou jen ony kusy,

jen ony výborné jsou, bez řeči,

v nichž ona úlohu má největší...

Hle, vlídně diva známým teď se kloní,

leč pod čelem jí dál to burácí:

když v kuse dnešním není role pro ni,

čert, odpusťte, vem’ tvorbu domácí!

A její zrak se maně sesmyká

na první balkon, křesla v řadě prvé,

kde, přísnost ve své tváři mračnobrvé,

si všemohoucí sedá kritika.

Jí nejlépe vždy vyhnouti se z dáli,

to, zdá se mi, si v duchu myslí diva:

kritika hloupá přec je odjakživa, –

jen tehdy moudra je, když divu chválí.

A kritik vždy jest osel, kolem vzato,

když neslouží jí v oddanosti slepé,

kritiku číst jen tehdy stojí za to,

když chválí ji, či aspoň – jiné ztepe...

Dva živly sporné v boji stálém vždycky

od věků dávných. Jenom na chvíli

k nim časem příměří se nachýlí –

mně znám je příběh jeden poetický,

jenž k slzám dojal mne. Chci sdělit s vámi

ten příběh krásný, dojme snad i vás.

Zde umělec byl a tam kritik známý

a mezi nimi sváru ostrý mráz

začišel vždy po každé nové roli

a po recensi každé, smutná věc.

Však moudřejší že ustoupiti volí,

z těch dvou tu moudřejším byl umělec.

Tak v těžkých trudné resignace chvílích

jej spasil nápad původní a nový:

své dítko oblek’ do šatiček bílých

a s kytičkou je poslal kritikovi,

by před ním kleklo – na tu scenu ale

je slabé pero mé, sám dobře vím...

Děťátko spjalo ručičky své malé

a žebronilo hláskem dojemným,

pán velmožný by už tak dobrým byl

a na tatínka dál se nezlobil...

Zda ke smíru zlý kritik asi svolí, –

co myslíte? Leč dopovím to zkrátka:

před Naumburkem jednou Prokop Holý

tak vinul k srdci drobná pacholátka –

tvářičky dětské zlíbal, náhle změklý,

a velké slzy po tvářích mu tekly...

Ó básníku, v němž dušička teď malá,

jenž v loži se tam krčíš málo vesel,

rci, duše tvá se nikdy nerouhala

velmožným pánům z referentských křesel?

Své zpytuj svědomí, svou minulost,

zda vůči každému se’s dobře choval,

zda vždycky byl jsi opatrným dost

a u vrbiček slušně pozdravoval?

Zda nebyl’s nikdy nezdvořilým trochu

a nepozdravil někdy před rokem?

Dnes přišla chvíle soudu, milý hochu,

kdy všecko splatí se i s úrokem...

Rci, ve svědomí nehlodá ti výtka,

že’s nepřekročil referentu práh,

že neposlal jsi nevinného dítka

s kytičkou v ruce, v bílých šatičkách,

kleknouti před nimi, by vzácní páni

s tatínkem rovněž měli slitování?

Však, – teď už pozdě na lítost je, běda,

za činy své teď vezmeš odplatu...

Vše rázem tichne, opona se zvedá,

hlediště setmělo se, ve chvatu

hrdinka kusu za scénou teď plaše

udělá křížek, – na hru má to vliv –

a – začíná tu premiera naše:

autoru budiž Pánbůh milostiv!