PŘEMOŽENÝ.

Věčný, Tys umřel – – Po dlouhém boji

umřel jsi navždy

pod rukou mojí.

Jak jsem tenkráte odcházel hrdě,

když po křeči smrtelné úplně ztich'!

Jak zněl výsměšně, lhostejně tvrdě

můj vítězně jásavý smích!

Jak jsem radostně vydech',

že Tě již nenajdu v sobě, nenajdu v lidech,

Ty vladaři života všeho,

jenom ne svého,

Ty ponurý starče.

Jak jsem se klamal!

Jak lituji vraždy!

Mrtev jsi, mrtev a živ,

živ v úzkostném srdci mém,

tak jako dřív.

Nemůže, nemůže na tebe zapomenout.

Bolíš stále

jak otevřená, nezhojitelná rána,

jako trpké vzpomínky vypuzeného krále

na jásot davů, vlání praporů, slávu a lesk,

jak po vlasti nyjící stesk.

Což nikdy se nedovedu od tebe osvobodit?

Nikdy Tvou mrtvolu s ramenou shodit,

zahrabat v zem?...

Ó, Ty zabitý živý...!

Umrlče nezranitelný!

A jak jsi potrestal, vítězi mstivý,

nesmiřitelný.

Uzavřels přede mnou ruce,

odvrátil hled

a v zápase krutém, s počátku hned

jedinou berlu mou zlámal.

Kam se ochromlý na celém těle dovleku teď?

Kde najdu sladkého Samaritána,

by vymyl mé krvavé rány v čistém prameni,

do domu dones' na svém rameni,

ošetřil v horečném ve snu?

Kdo mne teď zdvihne až na pokraji

Tvé silnice klesnu,

sražen Tvým kolem, strašlivý vozataji?

A kdo utiší bolest mou, zkolébá životní stesk...?

Ó Pane, Pane můj!

Jsem bez Tebe jako ptáčata holá, vypadlá z hnízd.

Jsem jak slepec, jehož průvodce zradil a utek'.

Jsem jak proklaté nemluvně, jež u křižovatky,

k boží Tvé muce

odložila lhostejná ruka krkavčí matky.

Kdo se mne ujme...? A kdo mi dá jíst...?

Ó Pane, Pane můj, smiluj se, smiluj a pohlédni

milostivě, úsměvně shora

na svého bídného tvora!

Učiň, Ó učiň veliký zázrak poslední

a vystoupni náhle přede mnou

s celou svou slávou a mocí tajemnou,

ať udiven Tvojí velebou, broušené zbraně

vypustím z ochromlé dlaně,

ať se přesvědčím, dotknu Tě bojácně svýma

rukama mdlýma,

ať šťastný a pokorný, radostně sniv,

Tobě, svému sladkému, věčnému, velkému Bohu

dětsky se klanět a přitulit mohu,

tak jako dřív...!