Přemysl.

Poledne šlo mlčky zlatým Vyšehradem,

v slunci spaly lesy, dálka modravá,

pod skaliskem hradu tichým, klidným spádem

stříbrotoká z dáli spěla Vltava.

Přemysl v té chvíli z hradních síní vyšel

v teskném roztoužení, v divné předtuše,

a jak ševel řeky v tiché hloubce slyšel,

zachvěla mu duší slova Libuše:

„Město vidím velké, slavné, požehnané,

v němž se obrodí má láska veliká,

jako zlatá báje v jitřním slunci plane,

za nocí svou slávou hvězd se dotýká...“

Ještě cítil v duši sladkých slov těch hudbu,

ještě zjevem kněžny žhavě schvácen byl,

když v té chvíli ticha vlastní práce sudbu,

prostotu své síly náhle pocítil.

V slunci lesy spaly, žírná pole zlatá

vlnila se krásná, kam zrak dohlédne,

požehnaná Živa, plody přebohatá,

dýchala v tom světlém žáru poledne.

„Kyprá půdo moje, rodná matko země,“

Přemysl v to vzdychl, teskným bolem jat,

„čím v té celé slávě, jež se snesla ke mně,

čím zde v sídle bohů já se mohu stát?

Libuše v čas příští zářná, nesmrtelná

zvedá prorokujíc bílá ramena –

a má všechna snaha a má ruka dělná

klesá unavena, klesne zlomena.

Libuše jak slunce věkům zářit bude,

město její zlaté svět si podmaní –

čím jsou pole moje? V příští zimě chudé

zasypou je sněhy v lesním ústraní.

Plod jich těžkých klasů nasytí snad tělo –

ale kde je sláva? Bouř mi zničí lán,

a já se vší prací, vším, co srdce chtělo,

pod žernovem časů zniknu nepoznán.

A tak se mnou zajde moje pokolení,

prostá vesnic krása zhyne s oráči –

země, vše, co z tebe rostlo v záři denní,

nádhera těch hradů, měst těch potlačí!“

Přemysl tak dumal – nezřel, na obzoru

že se zvedla mračna těžká, sinavá,

neviděl, jak bouře s nebem snoubí horu,

neslyšel, jak z hloubky hučí Vltava.

Necítil těch vichrů, které z lesů táhly,

a jen velkým steskem na skále dlel jat,

nechápal, proč v rozpor živlů neobsáhlý

chví se jak hrst písku hrdý Vyšehrad.

Tušil jen tu svěžest, která dýchla z polí,

osvěžených náhle deště předtuchou,

dýchal jen tu vůni širém po okolí,

jásající v ticha chvíli bezduchou.

A jen zemi slyšel, kterak oddychuje,

a jen volnost cítil náhle v srdci svém,

přírodu jen chápal, která mraky pluje,

která zpívá ptákem, dumá kamenem.

Vyšehrad se zachvěl, blesk jak sletěl k zemi,

v hrdých jeho hradbách balvan již se třás’,

a jen kníže oráč, nádherou tou němý,

nezlekán vsak bouří slyšel země hlas:

„Nelekej se, synu, tvou je hrouda tato,

budoucnost je tvoje, prací žehnána,

všechno zniknout musí, nádhera i zlato,

mého lůna jen se netkne Morana.

Tvou jsem v časy příští, pokud ruka dělná

vzdělává má pole, zbavena všech pout,

se mnou i tvá práce bude nesmrtelná,

ani v stopách knížat nesmí zahynout!

Mým jest i tvůj národ, a tys otcem jeho

a tys jeho bratrem – nechtěj pro něj lkát:

pýchy své se zbaví, zbaví lesku všeho

a jen rodným lánům bude děkovat.

Zbaví se svých hradů, kde jen pýcha bují,

kde se parob klaní a kde hyne duch –

z mečů, z přílbic, štítů, jež se marně kují,

urobí si posléz požehnaný pluh!“

Přemysl to slyšel – nezřel, na obzoru

že se jako hrady kácí mraků děs,

zřel jen příští slunce, tušil příští zoru

a v své svěží duši cítil vroucí ples.

Tušil jen svou zemi, kterak oddychuje,

nesmrtelnost cítil náhle v srdci svém,

přírodu jen chápal, která mraky pluje,

která zpívá ptákem, dumá kamenem.

Viděl svoje Čechy, po nichž pole zlatá

v dál se vlní krásná, kam zrak dohlédne,

a kde jeho práce, láskou přebohatá,

mohutní a roste k záři poledne...