Přemysl Otakar II.

Král Otakar a císař Rudolf

ku opětné se válce strojí;

král český země na obranu,

německý císař ku výboji.

Král se svojí se chotí loučí:

„Tys přec ty Němce dobře znala,

když jsi mne před jich přátelením

jak dobrý duch můj varovala!

Falešný lid! Ač v nové vlasti

se kvetoucímu těží zdaru,

přec za obih a pohostinství

k jejímu tajně čelí zmaru.

I mezi českými se pány

duch zmáhá nespokojenosti,

že více prý než domorodců

si vstěhovalých vážím hostí.

Však při sám Bůh! až přijdu zpátky,

do posledního volím dechu,

co zameškáno, nahraditi

a žít jen ku blahu svých Čechů.“

Pak chvátá ku Anežce tetě,

Klarisek zbožné abatyši,

by požehnala zbraním jeho

a vymodlila spásu říši.

Anežka zrakem láskosmavým

jej pod klášterním vítá krovem,

a vyslechnuvši, co ho tíží,

jej něhyplným těší slovem:

„Zdar zbraním tvým a požehnání!

Chci modliti se k nebes Pánu,

by našich otců knížecího

ti seslal světce na obranu.

Až pak se z ruchu války vrátíš

a hledat budeš klid a těchu,

již nehledej jich u cizinců,

brž na prsou svých věrných Čechů!“ –

Král odchází, a divné dumy

to bohatýrské srdce kruší;

červ nedůvěry k vlastním lidem

se zahlodal mu v tesknou duši.

Již vojsko táhne ulicemi,

a v čele král na bujném koni;

lid s jásotem ho doprovází,

a z věží všech mu „s Bohem“ zvoní.

A ve slavnostní romon zvonů,

a v lidu jásot jarobujný

chorálem píseň duší zbožných

zní: „Hospodine, pomiluj ny!“ –

Na řady lesklých ozbrojenců

královna s pavlanu se dívá,

a králi jedoucímu kolem

na rozloučenou něžně kývá.

Jen Anežka v klášterní cele

dlí na modlitbách zadumána;

ten lidu jásot, hlahol zvonů

jí zní jak pohřbu zpěv a hrana. –

Když před branou se vojsko řadí,

klopotným posel přistal chvatem:

„Ó králi! Nesu věst ti vážnou

o nepřátelství započatém:

již Němci jako příval bouře

se sunou přes vrchy a doly,

s vojem pak českým prý se utkat

zamýšlí na Moravském Poli.“ –

Král odmlčel se s okamžení,

bolestné taje mysli hnutí,

však jižjiž v jeho nitru mužném

uzrálo pevné rozhodnutí.

„Nuž buď si!“ dí; „teď aspoň víme,

kde nepřítel nás očekává.

Bůh s námi! Na Moravském Poli

nám vzkvete vítězství a sláva!“

Dvě vojska na Moravském Poli

jak mraky zhoubné sobě čelí;

král Otakar českému vojsku

a německému Rudolf velí.

V předvečer bitvy ještě jednou

král mužným zdraví vojsko slovem,

voláním všude vítám plesným,

až pod stanu se octnul krovem.

Zde zočil a juž zvědav třímá

neznámým poslem došlé psaní;

co as v něm čet’, že drahnou chvíli

trá v dumách, čelo štítě dlaní?

V ráz vzchopil se, a náčelníky

obeslav tajnou na poradu:

„Kýs přítel,“ vece, „zde mi píše,

že jeden z vás mi snuje zradu.

I varuje mne, abych zítra

se rozhodnému vyhnul boji,

že s vojem svým nás opustiti

se jeden z českých pánů strojí.

Což pravda-li, a mou snad krví

lze odvrátiti hnusnou zradu,

zde prsa má! Já rád svůj život

na oltář vlasti v oběť kladu.“

Na chvíli němé ustrnutí

zavládlo v kruhu českých pánů;

pak hněvu vzruch a lomoz zbraně

v královském rozléhá se stanu.

„Ten podlý nárok nesmí lpěti

ni mžik na naší cti a zbroji;

již povel, králi, svou ať krví

zlou skvrnu spláchnem v čestném boji!“

A v rukojemství, kdo zde byli,

ves hrdlo své i statky sází,

ach! nikdo tuším neznamená,

Milota z Dědic že tu schází.

„Nuž,“ zvolal král, „v čem jste mi slavně

se hrdým zapřisáhli čelem,

to bohdá skutky dokážete

v nejbližší srážce s nepřítelem!

Jakmile zítra na východě

ukáže ranní den své líce,

svedeme bitvu; polním heslem

nám Praha buď a Budějovice!“

V klášterní cele na modlitbách

dlí abatyše Přemyslovna;

tušení zlá jí mysl bouří

a starost hryže nevýslovná.

Pokleknouc před obrazem Krista

svůj žaluje mu tesk a boly;

neklidná její mysl bloudí

k synovci na Moravském Poli.

Tu, poslyš! zvuky umíráčku

jejího dopadají sluchu,

a po klášterní dlouhé chodbě

šum nezvyklého duní ruchu.

Uděšen vejde zvoník v celu:

„Ach odpusť, tvůj li poklid ruším,

však přináším ti, jasná kněžno,

zvěst přepodivnou lidským uším.

Sám od sebe se umíráček

tklivými rozhlaholil steny;

i vejdu v chrám – hle! provaz zvonce

tkví klidně v skobu zavěšený.

A umíráček v krovu vížky

lká stejnozvukým dále ruchem,

člověk by myslil, že je zvonek

neviditelným řízen duchem.

To znamená, velebná kněžno,

skon smrtelníka velikého;

Bůh milostiv buď jeho duši

a zbav nás hříšné všeho zlého!“

Strnulým zrakem abatyše

naslouchá přepodivné zvěsti;

na mysli váží osud králův

a vrátkost válečného štěstí.

Pak zvoníkovi rukou kyne –

a jižjiž zvonu hlasné znění

klášterní panny mimořádně

do chrámu volá na modlení.

Zde všem, ač nevyřknuto jméno,

stejný se povzdech s prsou dere,

když klenbou velebného chrámu

zavznělo slavné miserere.

A po modlení otevřevši

památní knihu abatyše,

jaká se v den svatého Rufa

věc divná sběhla, do ní píše.

Než jasná nad Moravským Polem

ranního slunce koule vzplála,

obojí vojska pohotově

ku rozhodnému boji stála.

Zabouřil útok českých pluků;

hoj! jak si vedou rázně, směle;

a boj kde plane nejživěji,

hrdinský král jich mává v čele.

Však vede boj se o věc velkou:

o český trůn a o korunu.

Co drahé juž vytrysklo krve!

Co bohatýrských kleslo junů!

Německý císař soptí vztekem,

že, ač mu trojnásobné síly,

přec vítězství ne k jeho zbraním,

brž k praporům se českým chýlí.

„Teď čas, vítězství dovršiti,

jež zahájeno krví mnohou!“

I velí král: „Nech dostaví se

Milota z Dědic se zálohou!“

Tu náhle přiklopotá posel:

„Osudnou, králi, nesu zprávu:

Milota z Dědic se svým vojem

zpět obrátil se na Moravu!

Že bitva ztracena, král zajat,

ten zrádce ve svém vojště hlásá;

a všemu vojsku královskému

jen v útěku že kyne spása.“

Užasnul král a hrozným bolem

uchvácen k druhům smutně pravil:

„Teď víme, proč se do porady

Milota z Dědic nedostavil.

Však buďsi! Nevděk ten a zradu

poroučím klidně Hospodinu;

já za svým losem půjdu dále,

buď zvítězím neb čestně zhynu!“

A s heslem: „Praha, Budějovice“

do válečné se vrhá vřavy;

nejoddanějších četa druhů

se k ochraně mu po bok staví.

Však marně! V rozhodné té chvíli,

kdo ochranným mu byli štítem,

druh za druhem se kácí k zemi

v nerovném vraždění a lítém.

Král posléz, zoufale se bráně,

– ó přenesmírné Čechům hoře! –

obklopen zevšad nepřáteli,

ku zemi klesá, stržen s oře.

A jako kelci dravých šelem,

že srovnati to těžkou s věrou,

král nesčetnými rozklán hroty

dokonal smrtí desaterou. –

Když do Čech na peruti chmurné

přilétla zvěst ta Hiobova,

královský písař v paměť věčnou

ta do kroniky vepsal slova:

„V nešťastný den svatého Rufa

královský Čechů trůn se kácel,

když na Moravském Poli zradou

Otakar Velký dokrvácel.“