Přemysl Stadický, první kníže český.

Zasedli na posvátném Vyšehradě

k slavnosti nevídané, nové

Libuše kněžna v lepých dívek řadě,

a kmeti, leši, vladykové.

Přemysla Stadického nastoliti

ve valném chystají se sněmě,

a složi hold mu, jakým dlužno ctíti

kněžnina chotě, vládce země. –

Dnes třetí ráno sluncem zahořelo,

co Stadickému zeměnínu

poselstvo slavné nabídnouti spělo

žezlo i ruku Libušinu.

A návrat jich sněm s touhou očekává:

nejedno oko k bráně shlíží;

v tom zvenčí zahlaholí plesné „Sláva!“

a Přemysl se k hradu blíží.

Již vešel v dvůr poselstvem doprovázen,

sněm sborem se mu nice koří;

již na stól knížecí má býti vsazen –

leč Přemysl tak zahovoří:

„Poshovte, kmeti, leši, vladykové!

Než na knížecí stolec sednu

a žezlo přijmu z ruky národové,

chci urovnánu věc míti jednu:

dva rodní bratři z krve Popelovy

spor o dědiny oné měli,

v nichž jeden hanlivými utkal slovy

Libuši kněžnu – hrdosmělý,

ač soudila je duchem pravdy smírné,

jak tady vládne po vše věky,

co přinesli ji v tyto vlasti žírné

otcové naši přes tři řeky.

A v zápětí té mrzké bratrů vády

a pohany, jež kněžně zdína,

mně nabídnuto mocné žezlo vlády

a něžná ruka Libušina.

Ač svorné to a vzácné lidu ctění,

přec z oné rozepře a hany

nechvalno klidit žezlo vladaření

a ruku nejjasnější panny.

Nechať se dříve pohanění spraví,

jímž zneuctěna moudrá knění,

a nech se smírem bratří rozpor staví,

jímž lidu vzešlo pohoršení.“ –

Všem výpověď se líbí Přemyslova,

obecný souhlas sněmem víří,

i vyzývavá slyšeti jest slova:

„Nech odprosí!“ a „Nech se smíří!“

Hled mnohý „lítém“ po Chrudoši slídí,

a mnohý „chrabrém“ po Šťáhlavu;

ti stojí stranou, za svůj čin se stydí,

a němí hanbou klopí hlavu.

Jich nitrem kvasí to a bouří prudce;

však hle! v tom burném citů chvění

popatří na se, a již ruku v ruce

chvátají k stolci – usmířeni.

Tam pokleknouce, vlahým okem brati

doprošují se odpuštění;

i skloní k nim se, takým holdem jati,

a vděk je zvednou – kněz i knění.

A Přemysl jme tak se mluvit k sboru:

„Buď bohům za to díka děna,

že zažehnán duch rodinného sporu,

a hana kněžny odčiněna!

Již vidím, že, jak jednotlivci v rodě,

lid všechen z povahy je svorným;

a dokud ctnost ta bude při národě,

zůstane silným, nerozborným.“

To řek’ a na knížecí stolec sedl,

po bok mu Libuše, ctná knění;

jásavý ve sboru se pokřik zvedl

a bohů spásám díků dění.