Přemýšlení o přírodě. (I.)

To jistě hříchem není,

že přírodě jsem nevzplál písní jásavou,

bych ve svém prostém snění

víc nebyl nadšen lidstva oslavou.

Já povždy budu žíti

v takovém s přírodou a lidstvem poměru,

že v oné obdiv uzřím,

však v lidstvu štěstí, naděj, důvěru.

A jest-li sklamán budu,

té viny tíž přírody klesne na váhu:

proč ona tedy lidstvu

takovou uštědřila povahu?