PŘEMYSLOVCI.

Jak zabit byl, práh smrti překročil

ten čacký jun, co z prsou jemu dštil

jak rudý květ proud krve, ze všech žil

mu mladý život stékal –

před kruh svých dědů valný předstoupil,

jenž naň již dávno čekal.

Tu slavné krále zřel i knížata,

i kněžny, biskupa a opata,

vše jména žehnaná i proklatá

tu v sboru kolem vidí,

již na stolcích i trůnech ze zlata

los svého lidu řídí.

Ty stíny mrtvých otců přišly v chvat

zdroj poslední své krve uvítat,

kmen mladistvý, jenž jako bleskem sťat

se navždy k zemi zřítil,

a každý ránu tu jak též by pad’,

až v středu srdce cítil!

Jich šťávu zhoustlou on v svých žilách měl,

jich černou krví každý úd mu vřel,

pod velkou tíží potácel se, chvěl,

jich všechněch vin i cností,

on řetěz divných povah uzavřel,

jež hrob už nyní hostí.

Tu otec – v očích ještě vlády sen,

děd Otakar – tu, ve hruď proboden,

dál Soběslav, jenž nemoha snést den

si víčka pozastíral,

a Jaromír, v plášť temný zahalen,

jak v studu smutně zíral.

Zde Břetislav – jak zářivý meč plál,

tam Ryšavec se podlým chechtem smál,

a jak by v mračnu bílý měsíc tál,

tu světec Václav stojí,

a mnozí, mnozí – – jimi veden dál,

k Libuši, bábě svojí.

Ta sedí – v líci božství mrak i třpyt,

vlas šedý spadá v kalných očí svit,

a tělem jejím vlní bouřný cit –

toť svatých věšteb síla – –

dnes všickni mají před ni předstoupit,

jež nejstarší všech byla.

A zazněl sbor, jenž slzami se třás:

,Ó, bábo Libuše, zde vidíš nás.

Květ poslední hle, Morany vír střás’,

zpět v rodný klín tvůj padá.

Ó přijmi jej, to kvítí plné krás,

jež, ach, tak záhy svadá!

Ó veliká ty Matko, mír už měj!

Již k věštbám těžkou skráň svou nezvedej,

jak listí smet’ by divých bouří rej,

tak rod tvůj sražen nyní.

Ó odpusť nám, ó již nám klidu přej,

ať věčná tma nás stíní!

My žili v bludech, sváru, neřesti,

a záští, zradě, steré bolesti,

a vraždě, která cestu proklestí

si ku bratrově hrudi.

Kde, vlasti naše, sen tvůj o štěstí?...

Jak hanba nás teď studí!

Nešťastná země, kdo tě ochrání?...

Mha krve dále všecko zaclání,

my slyšíme jen matky rouhání,

kdy ztrácí navždy syny,

a zříme propast, v niž lid pohání

drak naší velké viny.

Co bude dál, zda poví nám tvůj ret?

Tvůj rod měl vládnout, dokud trvá svět,

tvůj rod je zrazen, vyhuben a klet,

tvá jará zašla setba –

v tmu černých věků kácíme se zpět,

ó kletba nám, ó kletba!... ’

I vstala Bába. Zřela na ten dav

těch zoufalých a milených jí hlav,

a slyšela těch hlasů temný splav

a zřela křeč těch oudů – –

a tkala všem jim v nesmrtelný háv

ten výrok božských soudů:

„Ó rode můj, vy děti bolů mých

a lásky, větší nežli každý hřích,

ač kletba stíhá dnů vás budoucích,

zde ukryjte se tiše,

má hruď, tak plná citů mateřských,

teď celá vaše říše!

Ach, mnohý z vás tak tupě, slepě žil!

Jak často v temnu viny zabloudil,

jak často cizích zájmů sluhou byl,

jen k slabým bratřím smělý – –

však jiní lidu svému ze všech sil

jste rádi v pomoc spěli!

Na cestě, jež vám bohy dána jest,

vám bylo břímě celé vlasti nest,

jmen vašich plane nesmrtelná zvěst

po dějích vaší země –

to odměna je tvá, to tvůj je trest,

ó ubohé mé plémě!

Co osud velký v kolébku vám dal,

ať láska, cnost, ať hříchů černý kal,

to lid váš v úděl z vaší ruky vzal –

s tím dále žitím bloudí.

Kdo zradil vlast, kdo lidu svému lhal,

jej věční bozi, soudí...

I zvážen bude každý jeho čin.

Jak chví se hrůzou mateřský můj klín,

však nesmrtelných bohů velí kyn,

vám nyní k soudu státi.

Vy půjdete buď v jas neb věčný stín,

svou odměnu tak bráti!

Vy dobří – lidu vděčnost splatí vám.

Vy děti zla – ach, lítost s vámi mám,

synové vášní, co vám v cestu dám,

kde stíny duší chodí?

Vstříc půjdete jen věčným výčitkám,

jež vaše vina rodí.

I budete si zapomnění přát,

svůj královský háv v zoufalosti rvát,

by zastřel vaší pýchy majestát

a vaše skvrny čela!

Z vás každý prostým mužem byl by rád,

jsa světu neznám zcela!

Však nikde klidu nebudete mít,

svědomí štve vás, na váš černý štít

jak jarní vody budou kletby hřmít,

a pyšná vaše jména

ta budou v hanbě pohrdání hnít,

a vnuky zavržena.

Leč země moje živa bude dál,

jak slunce žár by v středu nebe plál,

v něm nové krve věčně svěží pal

se bez ustání kryje.

Ať padl jeho nejskvělejší král,

ten lid, ten dále žije.

Jest nesmrtelnost v něm a věčný den,

onť kořen stromu, nikým nezlomen,

on tajně noří v hloub se půdy jen,

tam budoucnost dál plodí,

a z něho bohů, králů věčný den

se žití, moci rodí.

Tak bohů všech i králů zajde jas,

jich jména shltá nepaměti kvas,

řad nových jmen se zjeví, přejde zas

ve změně věků stálé,

jen lidu netkne smrt se ani čas,

on věčně trvá dále!