PŘEMYSLOVO ROLE.

Ta zima byla dlouhá, nekonečná,

sníh napad’ na dvůr, čeleď doma dlela.

jí mnohá zkazka děda byla vděčná,

a píseň dívek dumavá a vřelá.

A hry a tance stíhaly se časem,

pod pláštěm Morany byl koutek milý,

co venku v lesích s rozpuštěným vlasem

Vichřice lítá, úpěnlivě kvílí.

Však dvorec byl jak hrob, jejž Smrtka hlídá,

zvuk cizích zvěstí nevnikl sem žádný,

a palné srdce marně v dáli zvídá,

zda paprsk jeden zaletí sem vnadný.

Do oken jen se mračí plné stohy,

a po jizbách se šeré stíny táhnou.

V jich svatosti bys viděl velké bohy,

jak po zelených hájích v touze prahnou.

A rádlo, jímž vždy hojnosť chleba dána,

teď odpočívá, a s ním silné paže,

jež nezastaví z letního se rána,

až Noc kdy hvězdy na oblohu váže.

Však hospodář – kdy písně nejvíc zněly

tím sladkým klamem jara prostřed sněhu,

sám v smutku trávil soumrak dnů těch stmělý,

a srdce jeho – oř byl v divém běhu...

Ten pádí ledy, sněhem v jižní stranu,

kdo Libuše dlí, duše jeho paní,

by v sedlo jal ji, spěchem udychánu,

a sem s ní letěl sněhu širou plání.

Leč marně oř ten kolem hradu těkal

– byl zavřen Vyšehrad, čněl chladně vzhůru,

znak knížat hrdý prosté srdce lekal,

a řimsy nesly vznešenosti chmuru.

Šum, smích a zpěv ven zněly ze přístěnku,

tam mladá kněžna v středu panen žije,

a nikdo nedbal toho oře venku,

jenž v smutku krásnou hlavou v sněhu ryje.

Ten navracel se zas ku svému pánu,

u něho zmíral v touze unavené,

pak vždycky pán ten probděl noci k ránu

a hleděl, tma jak v hrob se nad ním klene.

A říkal pouze: „Stiš se, srdce moje,

jeť Libuše tak dobrá jako Lada,

jeť čistá jako Běliny té zdroje,

však nechápe, co Přemysl si žádá.

Jak hrdlička je veselá a něžná,

a já jsem prostý – stiš se, srdce hrdé –

jeť bohatá a vznešená ta kněžna,

však srdce má jak balvan Řipu tvrdé.“

Po dlouhé zimě vstala mladá Vesna,

sníh v polích roztál, sedmikráska zkvetla,

a Bělina svá pouta svrhla těsná

a s nebe Zora usmála se světlá.

V své háje bozi vrátili se s plesem,

roj krahujců se nad nimi zas vznesl,

dech jara táhl rolemi i lesem,

a děd Mráz květů do propasti klesl.

Vstat oráč, setřel prach s milého pluhu

a s jásotem jej vnořil v rodnou půdu,

když zrak nes’ kolem štědrých, rodných luhů,

tu usmál se jak v konec svému trudu.

A s vroucí písní zapomněl svou tíhu

a nedbal, pot že rosí jeho čelo,

jen časem ještě zrak mu zalet’ k jihu,

kam i to slunce nyní kvapem spělo.

Den za dnem v práci, klopotu a chvatu

mu míjel, jak by otkou kolem šlehl.

Již máj byl, země koupala se v zlatu

a v boky strání sníh si květů lehl.

A polním kvítím ověnčené hlavy

šly dívky z rána, v svět kdy zoře padá,

a polemi se rozléhal zpěv smavý:

„Již přišla’s k nám, ó vítej, Vesno mladá!“

Leč oráč v poli pluh svůj v hlínu noře,

jen bez ustání poháněl své voly,

jak rozhodit by v poli chtěl své hoře,

jak zaorat by chtěl vše, co jej bolí.

A myslil si: „Nač smutek hruď mi trýzní?

Ó Libuše, jen ty bys tady dlela!

Ó ochraňte ji, bozi věkožízní,

jak s nebe mrak – jí chmury puďte s čela!

Ty lásky bohyně, ó mladá Vesno,

ó dej jí blaha, jehož ve mně není,

ó polehčte jí srdce, když je těsno,

jí dejte štěstí, a mně zapomnění!“

A hleď – tu v dáli jezdců dav se mihl, –

lesk zlata dlouho ve slunci se třpytil,

dav náhle mocný, slavný pokřik zdvihl

a před oráčem do prachu se řítil.

A stařec před ním kleče na kolenou

děl jemu: „Kníže, budiž dlouho zdrávo!

Pojď k Libuši, jež býti chce tvou ženou,

pojď s námi, naše pýcho, sílo, slávo!“

„Jak mohu věřit,“ tak děl oráč v žasu,

„já prostý zeman knížetem být mohu?

Mám vínek slávy nosit místo klasů,

mám vykonávat vůli věčných bohů?

A Libuše – ó díky bohům spásám.

Ta myslí na mne – touží po mně v dáli!

Nad květem touhy své tu v slasti jásám,

– ó Lado, Vesno, dík vám neustálý!“

Blesk řízy nádherné se v slunci kmitá,

ten odlesk kněžství, rad a bojů slávy,

a bílý oř tam vzpíná se a zmítá

a táhlým ržáním pána svého zdraví.

A oráč oblek’ řízu zlatotkanou,

a vstoupil na kůň – již jej dálka skryla...

A role svěží zelení kol planou –

jen jedna brázda neskončena byla.

A neskončena zůstala tak dále,

lán opuštěn, jen úhory tam zejí,

ta jedna role čeká neustále,

kdy oráč vrátí se a dooře ji.

Ta české síly, české slávy role,

toť české práce semeniště prosté.

Zřím bařinu tam a skalisko holé,

z nich svoboda a blaho nevyroste.

Kdy přijde oráč – dokončí tu práci,

tu brázdu dooře a oseje?

V tmě chabosti se brázda předků ztrácí

a hynou zlatá zrna naděje...

Kdy ujme se té role opuštěné

zas pravý, věrný, z naší krve pán?

Ten české cti a pýchy ujařmené

kdo dooře ten opuštěný lán?