Přepadnutí.

Byla půlnoc hrobotemná –

Na nebesích hvězdičky

Nechtěly dnes vystrkati

Svoje jasné hlavičky.

Bylo ticho – matka země

Unavená dřímala,

Jenom noční vánek vanul –

Zem to v spaní dýchala.

Ticho – temno jako v hrobě –

Avšak klame tichota –

Maďarské vojíny poutá

V Ernestháze dřímota:

Ale Srbi nedřímají –

Pozorně se blížejí,

Jako lišky – jako kuny

Temnotou se loudějí.

Nekráčejí krokem pevným,

Nebřinčí jim v pážích zbraň –

Dříve než je Maďar vidí,

Užuž vyskočili naň –

Bez hluku Maďarské stráže

Doražené klesají,

Handžar sahá do života –

Znamení už nedají.

Už jsou blízko Ernestházu –

Soukají se po zemi –

Ještě některá Maďarská

Stráž na věky oněmí.

Štěpán Izabaran leze

Jako kočka divoká –

A na mnohou stráž Maďarskou

Vyskočil si z hluboka.

Izabaran s Kničaninem

Přišel Srbům na pomoc,

Vyvoluje on si nejradš

K hrdinským svým skutkům noc –

Nebojuje on rád v šiku,

Raděj pouštívá se sám

Do krajiny nepřátelské –

Výborný je k výzvědám.

Už je ve vsi Izabaran –

Žádná rána nepadla –

Dokonána byla předhra

Krvavého divadla:

Ale nyní teprva měl

Započíti hlavní děj –

Hej Maďare, před Srbem se

Dobře na pozoru měj! –

U nohou Štěpána leží

Mladý honved zabitý –

Vlastní svou teplounkou krví

Hoch nebohý politý –

Na stráži teď místo něho

Stojí Izabaran sám –

Takové-li máte stráže,

Maďarové, běda vám! –

Ve vsi ticho je a temno –

Jedině jen v hospodě

Vůdstvo Maďarské se baví

Nesnící o nehodě –

Tam jsou okna osvětlena –

Pěje se a hraje tam –

Užuž prohra se vám chystá –

Maďarové, běda vám!

Co to na blízku tam šustí? –

Izabaran poslouchá –

Co se v příkopě tam zdvihá? –

Štěpán bratry poznává –

Srbi se to jako vlci

V nočním temnu blížejí –

Brzo přichystáni k skoku

U hospody stojejí. –

Rychle dveře rozrazili –

Hrnou se do sednice,

Kde Maďaři hráli, pili

Kolem stolu sedíce.

I hle na podlaze mnozí

Ozbrojenci dřímali –

Od stolu a od země se

Poděšeně zdvihali.

Srbský vůdce volá na ně:

„Bez odporu vzdejte se!

Maďaři, před Raczemberem*)

Na pozoru mějte se!“ –

Tu však na něj Maďar jeden

Bambitku hned namířil,

Nežli ale spustil – Srb jej

Jataganem porazil.

Maďar se stolem se svalil,

Lampy zhasly najednou,

Maďaři a Srbi byli

Omračeni temnotou;

Že zde v temnu neviděli,

Kde je přítel a kde vrah,

Zůstali jsou zkamenělí,

Jak se čitá v báchorkách.

Slyš – v tom padla venku rána –

Budila se dědina –

To je hluk a to je zmatek –

Bitva zuřit počíná –

V sednici je hrobní temno –

Venku blýská se a hřmí –

Hej tu vrazil do sednice

Izabaran s pochodní.

„Vzdej se, vzdej se, pse Maďarský,

Aneb v okamžení zhyň –

Klesá venku voj Maďarský,

Srby vede Kničanin!“ –

Maďaři tu – myslíce, že

Kničanin jest blízko sám –

Vzdali se hned v jízbě všickni –

Zdařil vojensky se klam.

Také venku heslem znělo:

„Živio, živio, Kničanin!“ –

Nad dědinou – nad bojištěm

Ustupuje noční stín,

Po střechách již povznáší se

Strašný kohout červený –

Kohout ten v Uherské válce

Často prováděl své hry.

Voj Maďarský překvapený

V zápasu byl přemožen,

Hrstka Srbů zvítězila,

Než se zjevil bílý den.

Slunce pokojně se vzneslo,

Jako včera – tak i dnes –

Z komínů však nevznáší se

Kouř – kouří se celá ves.

Srbi to jen odplatili

Stejné skutky Maďarům:

Na sta Srbských dědin Maďar

Zapálil a změnil v rum. – –

Hle to jenom jeden obraz

Hrozný z oné doby zlé –

První pochodeň na Srby

Vrhlo rámě Maďarské!