Přes hřbet koně v dvojím koši...

Přes hřbet koně v dvojím koši

věším vás, mí švarní hoši,

vozím si vás dálným světem,

však jste srdce mého květem.

V tváři, v srdci plni květu

na koňově dlíte hřbetu;

ať se jak chce cestou děje,

žádný bídy nedospěje.

V slunci, v bouři v kypré chvojí

skryju vaši hlavu dvojí;

les, toť věru palác živý –

pohleď, světe závistivý!

Hle, ty panské děti bledé,

těm se ovšem hůře vede;

slunce, zvůle není dosti –

kvete-li co bez volnosti?